Předem se musím přiznat, že jsem se v minulosti o tradici či smysl vánočních stromů téměř nezajímala. Za mého dětství nebyly, a když se posléze na náměstích měst začaly ozdobené stromy objevovat, nepřemýšlela jsem nad tím proč a jak a spíše to brala jako zpestření předvánočního času.
Tak by to asi zůstalo i nadále, nebýt toho, že jsem se před několika lety přestěhovala a aniž bych to věděla, přistěhovala jsem se do míst, které jsou s tradicí vánočních stromů (a dokonce právě s tradicí původních Vánočních stromů republiky) těsně spjaty.
Při jednom z výletů do okolí mého bydliště jsme při výstupu do mírného kopce odbočili, abychom se dostali na vyhlídku nad naše městečko. Jak jsme tak šli po silničce, vinoucí se mezi stromy, můj muž jen tak bokem pronesl: „Támhle ten památník, to je Liduščin památník, víš, to dítě, jak bylo tehdy před vánoci nalezeno a pak pro něj byl postavený první Vánoční strom republiky“ a pokračoval v chůzi, předpokládaje, že je mi jasné, o co běží.
Musím přiznat, že v té chvíli mi zcela jasno nebylo. Miluji památníky, památné desky, kameny, sloupy a tak jsem se ihned vydala úzkou pěšinkou do strmého kopce a za chvíli jsem stála před malou mosaznou deskou, umístěnou na velkém vápencovém kameni. Pár kroků za ním se tyčí vysoký strom, u jehož kořenů byla ta již zmiňovaná Liduška 22. 12. 1919 nalezena.
Jak jsem tak hleděla na text na pamětní desce, pomalu se mi z hloubi paměti začaly vynořovat nějaké nesouvislé informace, v souvislosti snad s Čapkem? Těsnohlídkem? Či nějakým jiným spisovatelem? V zamyšlení jsem dohonila manžela a načala hovor na toto téma. A pak jsem se už nestačila divit. Věděl toho o tom spoustu. A jak jsem zjistila, nebylo divu.

Ten domeček, do kterého jsem se nastěhovala, totiž kdysi patřil rodině Koudelků. Jeden ze synů starého pana Koudelky, který jej postavil, byl akademický malíř František Koudelka. Vystudoval AVU v Praze, pobýval na studijních pobytech ve Vídni, Paříži, Londýně. Akademickým malířem však nezůstal, protože poté, co namaloval obraz kardinála Berana, který nyní visí v jednom z římských kostelů, mu byl po roce 1948 akademický titul odebrán.
Jeho bratr Vilém byl v meziválečném období šéfredaktorem Národních listů v Praze. Bratři měli hodně známých mezi tehdejší intelektuální elitou. Mezi nimi byli bratři Čapkové, Olga Scheinpflugová, Marie Pujmanová, S. K. Neumann, Rudolf Těsnohlídek a další. Ti všichni za nimi občas přijížděli na návštěvu do Bílovic. Těsnohlídek jednu dobu v Bílovicích i žil.
Student malířství František Koudelka, spisovatel Rudolf Těsnohlídek a soudní úředník – soused Koudelkův, pan Josef Tesař (mimochodem – jeho potomci jsou nadále našimi sousedy a ještě donedávna u nich žil i pra-pra-potomek Čapkovy Dášeňky), se vydali v roce 1919 na procházku do předvánočních lesů, vybrat a donést si vánoční stromeček. Jak píše Těsnohlídek ve své povídce Pod vánočním stromem - šli uříznout „maličkou drobnou jedličku pro dvě stárnoucí děti, jichž duše nestárla svou láskou“.
Ano, bylo to 22. 12. 1919 a při své procházce tito tři pánové zaslechli z lesa dětský pláč, který prvně považovali za nářek raněné zvěře, a pod vysokým stromem našli na dece promrzlé, asi rok a půl staré děvčátko. Pánové děvčátko zabalili do kabátu, odnesli na četnickou stanici a odtud bylo prochlazené dítě převezeno do brněnské nemocnice. Liduška byla posléze adoptována rodinou Polákových z Brna (později se provdala za středoškolského profesora a odešla s ním do Prahy, kde zemřela v roce 1997).
Matku Lidušky četníci zanedlouho vypátrali. Byla jí služka Marie Kosourová z Netína, otcem byl ruský zajatec. Svobodnou matku s dítětem nechtěl nikdo zaměstnat a tak pětadvacetiletá žena odložila dítě v lese. Před tím zkoušela dítě odložit v brněnské pobočce Českého srdce, ale tam prý její dítě nebylo přijato, a tak se rozhodla odložit jej tam, kde to dobře znala.

Dle jejího podání u soudu byla schována poblíž, když bylo dítě nalezeno, ale faktem je, že místo, kde byla nalezena, je od stezky vzdálena cca 150 metrů v lese a to v prudkém kopci, navíc nálezci dítě našli rozbalené a promrzlé. Tvrdila také, že čekala poblíž a odešla, až když si pánové dítě odnesli, ti však u soudu potvrdili, že nikoho poblíž neviděli, neslyšeli, ani nenašli. Za svůj čin dostala 5 let těžkého žaláře a o jejím dalším osudu už jsem více nenašla.
Pokaždé, když ta místa na procházce míjíme, přemýšlím o tom, v jak zoufalém stavu musela být ta mladá žena, když dokázala své dítě takto odložit. Vždyť už holčička měla téměř rok a půl, určitě se již batolila, žvatlala... jaké pocity měla matka, když ji na deku posadila do sněhu pod strom a odcházela od ní? Opravdu čekala poblíž, a kdyby se nikdo neobjevil, dokázala by odejít? Nebo byla tak zoufalá, či citově okoralá, že by dítě opravdu nechala zmrznout, jen aby se zbavila starostí? A to dítě tam jen tak sedělo na dece? Odložila ho tam ve spaní nebo jak? Nějak si to nedokážu představit a jímá mne z těch pocitů děs.
Ať tak či onak, příběh odloženého dítěte, jehož byl přímým účastníkem, velmi otřásl Rudolfem Těsnohlídkem. Začal se více zabývat osudy opuštěných dětí a jeho snaha nějakým způsobem jim pomoci nakonec vyústila v myšlenku vánočních stromů, pod kterými by se vybíralo na charitu. Inspiroval se v zahraničí, a jeho snaha byla korunována úspěchem v roce 1924. Dne 6. 12. 1924 byl v bílovických lesích pokácen první československý vánoční strom, který byl posléze převezen do Brna a dne 13. 12. 1924 slavnostně rozsvícen na Náměstí Svobody.
Tradice se rychle rozšířila a přesto, že finance se sbíraly po troškách a pomalu, byl 8. 12. 1928, pouhé čtyři roky po vztyčení prvního vánočního stromu republiky, položen základní kámen brněnského domu pro opuštěné děti jménem Dagmar. V dalším roce se do něj již nastěhovaly první děti. Bohužel iniciátor této dobré myšlenky se jejího uskutečnění již nedožil. Zemřel vlastní rukou v lednu 1928...
Od té doby svítily vánoční stromy na cestu opozdilým chodcům v mnoha městech každoročně. Tradice byla přerušena 2. světovou válkou, po ní se opět stromy rozsvítily, ale postupně se tato zvyklost vytrácela, a pokud se někde stromy stavěly, tak již s jinou „ideologickou náplní“. Po roce 1989 se začaly na náměstích rozsvěcovat stromy bohatě ozdobené a města se začala předhánět, kdo bude mít strom vyšší, blýskavější, nazdobenější, s lepšími efekty než ten vloni a v sousedním městě.
Ano, sbírky pod stromy probíhají pořád, tedy pokud vím, tak v Brně to tak je. Jen když jsem se před pár dny dočetla, že pouhé ozdobení a odzdobení vánočního stromu v Brně stojí kolem čtvrt milionu korun (a to bez ceny ozdob a světelných řetězů), tak mi tak trochu přišlo líto, že se ta původní tradice dostala víceméně na okraj zájmu a pochybuji, že by se peněz pod stromem vybralo alespoň tolik, kolik stály ozdoby a nasvícení...
A jen málokdo už ví, že první strom, který slavnostně ozdobený stál tehdy v předvánočním Brně, byl výsledkem setkání tří úctyhodných pánů s malým, promrzlým, odloženým dítětem.