4.8.2021 | Svátek má Dominik


PSI: Opičit se po druhých je vlastní všem (2)

21.6.2021

Předchozí díl najdete zde.

A teď již k těm mým vzpomínkám na chlupaté kamarády, kteří mě nějak provázeli dětstvím a dále i dospělostí...

Dodnes se třeba musím smát, když si vzpomenu na dobu, kdy moje teta měla ještě na vsi hospodářství a já u ní trávila vždy část z každých prázdnin. Při pomáhání ve chlévě (což mě mimochodem neskutečně bavilo) jsem byla svědkem mimo jiné i toho, jak se kůzlata učila od své mámy krást :-). Pokud to bylo jen trochu možné, kozy se u tety neuvazovaly. Měly své ohrazené stání, ze kterého se ovšem jedna koza začala svévolně vzdalovat a užívat si prostor celého chléva. Často pak byla přistižena, jak třeba stojí koni či krávě na zádech a přiživuje se z jeho/jejích jeslí.

Koni i kravám budiž ke cti, že koze nikdy neublížili a nechali ji. A stejně tak byli tolerantní i ke kůzlatům, která to od své šikovné maminky rychle odkoukala. Kůzlata samozřejmě ještě nedokázala vyskočit na koně, ale zdatně se proháněla alespoň po hřbetech ležících krav. U nich šlo o krmení ale spíše jen okrajově. Především to byla z jejich pohledu (a mého tuplem) báječná zábava. Škoda, že z těchto dob nejsem schopna dohledat žádné fotografie. Něco by jistě bylo v pozůstalosti po dědečkovi, ale vůbec, bohužel, nevím, kde hledat.

A když bylo pěkně, nechávala se kůzlata běhat i po dvoře a to pak byla pro všechny přítomné zábava sledovat, jak se spolu navzájem trkají.

Náš první knírač Ferda těmto hrám nejprve jen přihlížel, protože větší zájem měl o tetinu ovčandu Besinku, s níž byli kamarádi, ale když zrovna Beska neměla zájem, vzal zavděk i kůzlaty. Jak jinak zvěř a kočky proháněl, kůzlata vnímal asi spíš jako nějaké „divné pejsky“, s nimiž by se dalo hrát. A tak okoukal i jejich způsob hry a s kůzletem, které zrovna nemělo parťáka do trkané, se trkal Ferda. Škoda, že jsme tehdy ještě neměli kameru, protože to by tedy bývalo do „Natoč to!“ jak dělané.

A když u Ferdy ještě zůstanu, tak díky němu se z našeho Akínka, který jako malé štěndo ještě u maminky normálně kamarádil s kočkami, stal takřka ze dne na den „kočkohonič“. Ferda kočky rád neměl a vyháněl je z naší zahrady, pokud tam nějakou napadlo vkročit. Sousedi tehdy měli nového mladého kocoura, který ještě nevěděl, že hned vedle za plotem žije nepřítel. A tak se právě v ten den a čas, kdy jsme zrovna seznamovali Ferdu s nově příchozím Akínkem, najednou objevil na zahradě sousedovic kocour.

Staroušek Ferda (tehdy 13letý) který nám tak moc chtěl ukázat, že mu štěně nevadí, ba naopak, že ho bude mít rád, zprvu kocoura ignoroval, ačkoli o něm nepochybně věděl. Ovšem, když se ke kocourovi, sedícímu v záhoně růží, přiblížil hravě Akí, kocour po něm seknul tlapkou. A to neměl dělat! V ten moment starouš Ferda zmobilizoval na obranu nového kamaráda všechnu energii a skoro jako mladík vystřelil a s mohutným štěkotem kocoura zahnal na strom. Seděl pak pod stromem a štěkal.

A malý choďáček, o kterých se jednak říká, jak jsou k jiným živočišným druhům tolerantní a málo štěkají, byl od toho dne nejen „kočkolovcem“, ale rovněž pěkně uřvaným hlídačem – no, jako Ferda. Téměř okamžitě se k Ferdovi přidal a řvali na vyděšeného kocoura pod stromem společně. Museli jsme tehdy dojít pro sousedku, ať si ho jde sundat :-). Kocour si z toho také odnesl ponaučení. Již nikdy do naší zahrady ani chlupem nepáchl :-).

Griffča se Akiho na procházkách držel, co to šlo. U něho se cítil nejlíp

Griffča se Akiho na procházkách držel, co to šlo. U něho se cítil nejlíp

Akínek se vůbec po svém starém parťákovi opičil v lecčems. Odkoukal od něho např. louskání ořechů. Ferda ořechy miloval a od sousedů jich k nám na podzim padalo vždy hojně. Ferda si v louskání našel jednak zábavu a jednak „přidanou hodnotu“ ke svému krmení. Dokázal mistrně rozlousknout ořech, vyžrat jadérko a skořápky nechat. Akínek se od Ferdy naučil ořechy louskat, i si vyžrat jadérko, jenomže (pro mne z nepochopitelného důvodu) měl poté často ještě tendenci sežrat dodatečně i skořápku. Proto měli od jisté doby oba psi ořechy zakázané a dostávali jen jadérka, pokud jsem zrovna ořechy loupala, anebo jsem tajně Ferdovi dala celý ořech a Akínka mezitím zabavila jinak.

Kluci milovali běhání ve vysoké trávě.

Kluci milovali běhání ve vysoké trávě.

Když jsem na Ferdovi a Akím za ten čas viděla, kolik se toho psi mohou naučit od sebe navzájem, začala jsem toho cíleně využívat, když jsme si pak přivezli z pardubického útulku křížence Griffinka. Akímu byl tehdy asi rok a zpočátku cítil vůči většímu a mnohem staršímu Griffčovi úctu a respekt. Griffča si ho od prvního dne natolik oblíbil, že chtěl být co nejvíce s ním a dělat „vše“ jako on.

Ačkoli byl Akí tehdy teprve puberťák, už měl složenu zkoušku ZOP (naši 1. a poslední zkoušku :-)) a v domácím prostředí měl poslušnost opravdu pěknou. Venku už to bylo horší s přivoláním, pokud jsme byli někde s výskytem divoké zvěře, ale i to se nám (ovšem mnohem později) podařilo vyřešit, nikoli však odvoláváním, ale „zadaunováním“. Prostě pes lehne na povel a zůstane tak do té doby, než si pro něj člověk dojde nebo dostane jiný povel.

Oba kluci milovali mazlení, ale Griffča se v něm vyloženě vyžíval

Oba kluci milovali mazlení, ale Griffča se v něm vyloženě vyžíval

V domácím prostředí jsem tak začala cvičit s Akím a Griffčou současně. Nebo tedy spíše jsem zpočátku cvičila s Akím a nechávala Griffču, ať se přidá sám. Kdykoli to udělal, byl chválen a odměňován. Ovšem s tím odměňováním to bylo různé. Zatímco Akí potřeboval jako odměnu jídlo nebo hračku (spíš ta kokina), Griffča o pamlsky ani o hračky moc nestál, ten chtěl jen mazlit a mazlit. Takže to vypadalo asi tak, že Akí udělal třeba 4x lehni, sedni, vstaň (na různý způsob) a dostal za to v rychlém sledu 4 kokina, Griffča si lehnul jednou, vleže byl dlouze vymazlen, pak vstal a znova mazlení. Akí měl třeba mezitím odložení... no chtělo to u toho trochu přemýšlení, aby se ani jeden nenudil.

Vláček - Griffča byl Akímu doslova za zadkem skoro všude

Vláček - Griffča byl Akímu doslova za zadkem skoro všude

Griffča se ale nápodobou od Akího učil povely velmi rychle a zatímco třeba socializaci jsme doháněli cca 2 roky, základní poslušnost zvládl během pár měsíců a přivolání měl ukázkové. Protože měl problémy se zadníma nohama, zbytečně jsem po něm nechtěla „ke mně“ s předsednutím, ale spíše přiřazení k noze. Na procházkách jsme proto obvykle volali „k noze“ na oba psy.

Jednou nám přímo před nosem přeběhl zajíc a Akí za ním samozřejmě vyrazil. Griffča se hned opičil a letěl s ním (ne za zajícem, ale protože letěl kámoš.) Já zařvala „k noze“, ale vlastně jsem nečekala, že poslechne i Akí. Zatímco Griffča vždycky otáčel hned, na Akího se v případě zvěře muselo prostě počkat, dokud jsme ještě neznali ten „daun“. Tehdy to ale bylo jinak. Griffča neotočil hned, ale s vypětím všech sil dohnal Akího, přehradil mu cestu a pak ho hnal před sebou ke mně. Akí, tím, že mu kámoš přerušil to „mozkové zatmění“, se k pronásledování zajocha nevrátil, protože už zase vnímal a slyšel moje „ták jsou pašácííí, k nozéé“.

Akí a Griffča s paničkou na vycházce

Akí a Griffča s paničkou na vycházce

Oba kluky jsem tehdy pochválila a Griffčovi jsem byla vděčná. Do té doby jsem netušila, jaký v něm dříme „voják“. Griffča tehdy dokonce cestou ke mně dal Akímu i takový napůl hravý, napůl vážný „štulec“ za ucho, jako by říkal: „Naučil jsi mě pravidla, tak je dodržuj!“ Griffča měl v sobě velký kus německého ovčáka, takže měl asi nějak zakořeněný ten smysl pro „povinnost a řád“ :-). Tohoto chování jsem však byla svědkem pouze jedenkrát, neboť pak už měl Griffča čím dál větší problémy se zadníma nohama, že už nikdy nebyl schopen běžet tak rychle jako Akí. Kluky jsem pak brala právě z toho důvodu na procházky čím dál častěji každého zvlášť.

Griffča odkoukával od Akího i jak se chovat k malým dětem, ale všeho s mírou

Griffča odkoukával od Akího i jak se chovat k malým dětem, ale všeho s mírou

Ale nejen povely Griffča odkoukával od Akínka. Především v tom dohánění socializace to bylo nejvíce vidět. Pokud jsme šli ven s oběma psy a nastala nějaká situace, kterou Griffča jinak měl tendenci nějak „řešit“, podíval se vždycky na Akího a zachoval se podle něj. Velmi brzy tak přestal řešit např. cyklisty, běžce a lidi venku vůbec. Za plotem hlídali kluci oba vehementně, ale to Griffča odkoukávat ani nemusel, to měl tak nějak už v povaze – střežit si svůj domov.

Jó, kde jsou ty časy, kdy jsme chodili na výlety i s opravdu velkou partou lidí...

Jó, kde jsou ty časy, kdy jsme chodili na výlety i s opravdu velkou partou lidí...

Brzy jsme také mohli začít s Griffčou aspoň občas chodit i s „chodskou bandou“ na výlety, protože v partě choďáků se cítil dobře Akí a Griffča tudíž rovněž. Sice jsme pro jistotu dávali košík, ale Griffča nebyl žádný „honič ega“. Byl spíš ten typ, který, pokud by kousl, tak jen na obranu (ze strachu). Klidně jsme tak mohli jít na výlet s kamarádem a jeho choďákem a krašákem, který na tom byl stejně jako Griffča. Ti dva si hned zkraje bez jediného vrknutí dali najevo „nelez ke mně a bude to OK“ a po celý výlet oba sami důsledně dbali na to, aby se nikdy nesešli na stejném místě, ačkoli byli skoro celou dobu na volno. Někdy holt mají psi více rozumu než my, lidé, jak si zpětně uvědomuji.

O tom, co se od sebe mí předchozí chlupatí kamarádi naučili navzájem, bych mohla psát ještě dlouho, ale výše uvedené mi tak nějak nejvíce uvízlo v paměti. To Eda to má trochu těžší, neb povely neměl od koho odkoukat, ale pokud jde o tu socializaci, u něj už jsem se mnohem více zaměřovala na tu komunikaci mezi ním a psy, které jsme potkávali a potkáváme při procházkách.

Dovádění mezi Edou a jeho obrkámošem Barbuchou.

Dovádění mezi Edou a jeho obrkámošem Barbuchou.

Měl aspoň štěstí v tom, že jako štěně a puberťák měl (stejně jako Akí) možnost chodit na cvičák s jinými psy a také se opakovaně setkávat s báječným velikým a nesmírně tolerantním fletem Aronkem, který mu svým jemným a nenásilným způsobem nastavoval hranice, díky čemuž Eda zjišťoval, že ne každému může hned skákat na hlavu. A Eda dnes podobným způsobem občas (když se potkáme) usměrňuje obřího dogo-dorostence Barbuchu, když si spolu hrají a Barbouš se třeba příliš rozparádí.

Dovádění mezi Edou a jeho obrkámošem Barbuchou.

Dovádění mezi Edou a jeho obrkámošem Barbuchou.

Eda vydrží opravdu hodně, ale je pravda, že 75 kg Barbuchy a 20 kg Edy je opravdu velký rozdíl, takže pokud Eda při hře udělá několik kotrmelců za sebou po jednom Barboušově „plácnutí“ tlapou, už se ozve. Je to ale jen hlasitější usměrnění (jakési zamručení nebo ňafnutí), které bych do naší řeči přeložila asi jako „bacha kámo, už brzdi“ :-)) Eda pak hned ale zas nahodí ten postoj, kdy ocas vrtí celým psem („OK kámo, už jsem dobrej, jdem zas na to?“), a Barbouš si dává při hraní větší pozor, protože o tu hru stojí. Na to, jak spolu blbnou, se fakt krásně kouká a jsem moc ráda, že když už Eda nemá parťáka přímo doma, že má možnost se učit aspoň takto. Barbouš není první doga, s níž byl velký kamarád. Barbuchův předchůdce se rovněž jmenoval Eda a myslím, že díky tomuto Edovi se ten můj naučil vlastně mít rád dogy obecně.

Dovádění mezi Edou a jeho obrkámošem Barbuchou.

Dovádění mezi Edou a jeho obrkámošem Barbuchou.

A když už tedy jsme u toho napodobování, tak ještě závěrem takové zamyšlení. Už mě mnohokrát napadlo, pokaždé když vidím nějakého bezdomovce se psem, jak moc jsou si vždy ten člověk a pes podobní a jak psi jednají přesně podle těch lidí. Vídám to kolikrát např. na přechodu pro chodce. Pes je obvykle na volno, člověk neříká vůbec nic (žádné „čekej“ nebo „sedni“), ale pes přesto dělá to, co já tomu svému říci musím: „Sedni – čekej“, protože jinak by se klidně rozeběhl do silnice.

Myslím si, že je to tím, že ti „bezdomovečtí psi“ prostě od „svých“ lidí nic moc neočekávají. Oni se prostě „jen“ naučili, že je pro jejich bezpečí výhodné napodobovat to, co vidí u lidí. Naproti tomu domácí psi, kteří mají své zázemí, naši lásku a starostlivost, od nás očekávají všechno. My sami je odmala cíleně učíme, že mají dělat to, co chceme, takže oni to často přijmou a čekají, až jim řekneme, co mají udělat, a pokud žádný pokyn nepřijde, pak sice jednají sami za sebe, ale nemají ten „přirozený nadhled“ jako ti psi bezdomovců, protože se ho nenaučili správně používat.

Dovádění mezi Edou a jeho obrkámošem Barbuchou.

Dovádění mezi Edou a jeho obrkámošem Barbuchou.

Jako jakési „potvrzení“ této teorie považuji třeba to, že náš první knírač Ferda znal, když si to tak zpětně uvědomuji, vlastně jen dva povely: „Ferdo NÁ“ (což vlastně bylo „ke mně“) a „sedni“. Na přechodu mu nikdo neříkal, že má sedět a čekat, přesto ale čekal, dokud jsme se nerozešli my. A postupem času jsme zjistili, že on se prostě přes nás naučil respektovat ten signál pro slepce. Protože když jsme pak třeba stáli u přechodu a čekali, až z druhé strany přijde někdo, na koho jsme čekali, Ferda se pokaždé snažil rozejít na ten signál a divil se, pokud jsme nešli.

Nápodobou se zkrátka leckdo naučí leccos :-)).

Foto: Eva Zvolánková. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.

Eva Zvolánková Neviditelný pes