Ta posedlost přišla nenápadně. Pozvolna. S pěstováním vlastní zeleniny a produkcí domácích vajec. Ten pocit, když ochutnáte omeletu z vajíček, která vaše opečovávaná drůbež snesla výhradně pro vás, a zakousnete k tomu rajče z rostliny, kterou jste vlastnoručně zalévali, je k nezaplacení. Ale může se stát, že vám to přestane stačit. Budete chtít víc. Začnete se pídit po tom, co ještě by se dalo vyrobit doma, z vlastních surovin, jako za starých časů.

Já jsem začala vcelku neškodně. Posbírala jsem trochu čistého slepičího peří a dostala nápad, že si udělám náušnice. První pokus nedopadl moc dobře. Pírka zavěšená v uších mi létala kolem hlavy při sebemenším vánku nebo rychlejší chůzi. Nebylo to příjemné. Touha mít náušnice ze své vlastní slepice byla ale tak silná, že jsem se nevzdala. Zkusila jsem na peří navléknout korálky. Ne že by se mi to tak líbilo, potřebovala jsem prostě lehoučké pírko něčím zatížit. A vida! Fungovalo to! Tak jsem začala vyrábět náušnice.

První výtvor - čepice z angorského králíka se dvěma proužky z Najtynky

Další bláznivý nápad přišel s první porážkou masných králíků. Což takhle si podomácku vyčinit pár králičích kožek? To už tak lehce nešlo, nicméně podle návodu z internetu se nám to jakž takž podařilo. Výsledek byl těžko ohebný, tvrdý, podle názoru některých lidí i poněkud nechutný. Ale náš. Chlupatá bambule na čepici se z toho sice dala vyrobit, ale psům a kočkám jaksi stále připomínala králíka. Takže když jsem si hrdě nasadila čepici s biobambulí a předklonila se k psovi, téměř jsem o celé to dílo přišla.

Ručně předená vlna z angorské králice Bělušky.

Byla jen otázka času, kdy se objeví nějaká další šílenost, která mě zaujme. Takže když mi děda dovolil odvézt si z půdy stařičký rozbitý kolovrat, bylo hned jasné, že to nebude pouhá dekorace. Jeden ze sousedů, zručný truhlář v důchodu, to vzal jako výzvu a jen podle několika fotek podobných kolovratů dokázal opravit a zprovoznit ten můj. Začala jsem sledovat instruktážní videa a vstřebávat rady zkušených přadlen z Youtube.

Nový a starý kolovrat.

Najtynka zrovna línala, takže moje první pokusy o předení schytala psí srst. Po nějakém čase jsme se s maminkou, která nepřede, ale moc ráda plete, rozhodly, že si pro tyto účely pořídíme angorského králíka.

Stříhání angorského králíka.

Není to tak dávno, co angoráky choval téměř každý. Bylo z nich maso, byla z nich vlna. Ještě moje babička na to vzpomínala. Ale sehnat v dnešní době angoráka? Skoro nemožné. To, co bylo ještě před pár desítkami let běžné, se stalo nedostatkovým zbožím. Chovatelů angorských králíků je nyní v České republice jen několik a je to prestižní záležitost. Nic obyčejného, co by se hodilo na pokusy s kolovratem. Brzy jsme s maminkou zjistily, že angoráci se dnes dají sehnat pouze výstavní po perfektních předcích s rodokmenem. Byla jsem přesvědčená, že něčeho takového je pro nás škoda.

Zátiší moderní přadleny. Krabice s angorskou srstí

Nakonec jsme jednomu inzerátu neodolaly a jely si do Bílých Karpat pro samici bílé angory. Jistě si domyslíte, proč jsme jí hned začaly říkat Běluška. A bylo to. První střiž, první česání vlny, první předení. První čepice. Nedlouho potom přišel samec německé angory s trošku hrubší srstí, jehož původní majitel se jmenoval Klaus a králíkovi tak říkali taky. Už mu to zůstalo.

Loni jsme s maminkou navštívily výstavu drobného zvířectva, kde jsme narazily na krásného střapatého angoráka na prodej, který měl na ceduli napsáno, že je vyřazen z chovu, neb mu rozhodčí zjistil křivý konec pírka. Chudáček malý, že? Do chovu nemůže, copak s ním asi bude? Aby si ho ještě někdo nedal k večeři. U nás nebude na chov, ale na vlnu, řekly jsme si. A byl náš.

Rozpletená šála z Najtynčiny srsti a Najtynka osobně.

Běluška z neznámých důvodů pošla a místo ní jsme si pořídili Šmudlinku.

Ta má jednoho rodiče z českého a jednoho z německého chovu, takže její srst má ideální vlastnosti – není ani příliš jemná, ani hrubá. A protože se ukázalo, že Šmudlinka je ochočený a vymazlený králíček, má jako jediná to privilegium žít s námi doma. Dostala k Vánocům klec a je z ní bytový králík. Já zase dostala k Vánocům nový kolovrat, moderní, se dvěma pedály.

Můj nejnovější počin je šála z Najtynky. Protože mi pletení nikdy příliš nešlo, jsem na své dílo náležitě hrdá. Můj přítel, který si Najtynku velmi oblíbil (a ona jeho), si moc přál šálu z její srsti. Takže když začala pořádně línat, pustila jsem se do toho naplno. Vyčesat psa, vytvořit česanec, přízi, uplést. A ačkoli psí vlna neskutečně kouše, tedy alespoň ta z australského ovčáka, přítel šálu skutečně nosí a chlubí se neobvyklým materiálem.

Hotová psí šála, šířka 15 cm, délka cca 150 cm.

Nemyslete si, že je takových bláznivých lidí málo. Chce se to jen pohybovat v té správné společnosti. Když se mnou byla Najtynka jako odrostlé štěně na silvestrovské oslavě u známých, jedna podobně založená paní mi cosi vyprávěla, pak pohladila psa, zmlkla, znovu fascinovaně prohrábla psí srst a zcela mimo kontext předchozího hovoru pravila: „Nemá ona dutý vlákno?!“

Foto: autorka