Předchozí díl najdete zde.

Nějaká cestovní dovolená, to pro Kess tak úplně není to pravé. Jednak se musí co chvíli do auta, a to ještě pořád neví, jestli se jí to líbí, a jednak se dostává do končin, kam vlastně vůbec nechtěla a kde je to mnohem méně pohodné než doma. A nějaké pití po cestě? To tedy ne. Kess raději chcípne žízní, než by se cestou napila. Nechápu to. Když dorazíme na místo, kde chvíli budeme, dáme misku s vodou na zem (jako u auta) a ona se pak přijde nalokat. To chlastá, s prominutím, jak jalůvka – ale cestou? Nikdy. U auta pít nebude a nebude. Ani z ruky.

Lnáře

Když jsme byli u Kristíny, to se jí líbilo – samozřejmě až na ten závěr, kdy ji milá šikovná Kristína otrimovala na ultimo. Fakt nás překvapilo, jak se jí líbilo na starých známých místech, ovšem nástup do auta byl standardní – pes se usadí na pelíšku a jedééém!

Muzeum koček, Lnáře

Cestou jsme na konci města Sázavy našli nádhernou novou kapli P.M. Karmelitské. Jak jsme to tak obcházeli a jojkali nad tím, najednou se objevil na cestičce velikánský britský modrý kocour, zřejmě z přilehlé zástavby. No my jsme si ho vlastně všimli proto, že Kess se schovala manželovi za nohy a začala kníkat. Kocour vždycky popošel pár krůčků, usedl, barevně splynul s levandulí, stočil ocas před přední a hleděl. Jak už to kočky uměj’… A Kess poskakovala za námi a pokníkávala. Tak jsme jí otevřeli kufr auta a hup, naše zvíře bylo v bezpečí. Doprohlídli jsme si památku, zavřeli obsazený kufr a jelo se. Tady nebylo pochyb, že cestovat se jí chce.

Škoda, že mi nevyšla ta kočičí fotka…

V muzeu koček, Lnáře. Kess a Egypt

Další setkání s kočkami (taky bez fotodokumentace) bylo u kamaráda Š. na jeho chalupě. Tam se nejdřív přiřítilo jedno šlachovité kočičí zvíře, vyšší než naše psice, zastavilo se a Kess si sedla na zadek mezi nás. Na povel „Najdi kočičku – hledej“ sice popošla, ale rozhodně nemínila riskovat osobní kontakt. A pak přišlo druhé kočičí zvíře, sice menší, ale přítulnější. Kess si udržovala velmi bezpečný odstup a docela dbala na to, aby byla vždycky někde mezi mnou a páníčkem, co kdyby! Nástup do auta připomínat zbabělý útěk.

Tak jsme vrazili na zámek Lnáře, kde je muzeum koček. Fakt, koček tisíc a jedna, sochy, figurky, hračky a taky něco z historie koček od starého Egypta a mají tam taky velikou sochu tlusté kočky, prý z Japonska.

Kess a japonská kočka, Lnáře

Tak jsme tam Kess s dovolením laskavé paní v pokladně vyfotili. Stojí to za zastavení, pojedete-li kolem. Hele, kde po vás dneska budou chtít vstupné 10 korun?! A navíc – to je přeci psina, vzít psici do muzea koček!

V lese Kess splývá s okolím a furt ji něco okusuje a zlobí

Pak jsem vzala Kess do lesa, že si udělám výlet a páníček si pro nás přijede. Mně se tam líbilo, ale Kessině nic moc. Jednak ten její kožíšek splývá s terénem, čímž pádem ji furt volám a ona nechápe, proč se zlobím, když mi stojí za patami. A pak, malého pejska v tom lese furt něco žere, okusuje a nikde ani kousek asfaltu, natož civilizované dlažby. Pak jsme našly prázdný srub, kde jsme se posadily a Kess na těch suchých vyhřátých prknech usnula jak špalek.

Unavená Kess si ráda sedne

Vrátili jsme se domů a Kess si vypila misku vody a vlezla si na postel, kde vytuhla. A to ještě netuší, že les nás čeká zítra jako celodenní program…

Foto: Jů. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.