Předchozí díl najdete zde.

Jako vloni, prchli jsme ze severu, kde se na chalupě usadila smečka dětí a přátel naší dcery, což je (pardon) jen pro otrlé. My už to tedy nedáváme, ale chalupa je bytelná a vydrží to a dámy pak barák docela pěkně ukliděj’…

A navíc na severu začala divá zvěř ohrožovat naše zahrady. A mně to fakt jde na nervy. Na fotce za plotem je jedna z laní, které si navykly chodit na jablka. Jedna z nich s sebou bere i mládě, aby se podívalo, kudy vede cesta do sámošky… A pochybuji, že ta smečka dětí divou zvěř odradí. Pokud ano, bohužel to nebude nadlouho.

Máte někdo prosím vás zkušenost s pachovými ohradníky? Takové ty odpuzovače zvěře – funguje to?

Laň naštěstí nepřeskočí plot; srnky za to zcela běžně. Nadějně vyrostlé gigant kedlubny zlikvidovaly už v červenci. Uštíply celou rostlinku, kořen v jednom případě flusly do fazolek… No slimáci to nebyli, ti by nenechali v záhoně otisky kopyt, že!

Dost rázně zatočily i s našimi jabloněmi, které jedna vnučka opečovává s odbornou péčí. Tak všechny ty roztažené větve okousaly do vrtule, je po úrodě a můžu si jít koupit dovoz z Argentíny. Bestie!!

Vilibald a Molly | foto: KarN

Jelen zvaný Vilibald se u kamarádů na neoplocené zahradě dobře zabydlel. Sežral letní jablka a majitelé ožižlané jabloně mu nosej’ jiné letňáky, které si vyprosí u sousedů. Bodejť by tam ten parohatec nechodil denně, když má takový servis. Na fotce s pudlicí je vidět, že malá Molly by ho s chutí zakousla, čemuž on se zjevně diví. Já myslím, že až dojdou jablka, přijde si pro sušenku až k verandě. Blbý je, že s touhle obludou chodí dva mlaďoši, což na silnici fakt potkat nechcete. Takže když přejde přes silnici veliká parohatá obluda, vy si oddechnete a přidáte plyn. Pak vyběhnou ti dva mladí… no zatím to každý ubrzdil včas.

Tak my jsme se zas posunuli na Vysočinu, je tu fakt moc pěkně a je kam si vyjít a na co se dívat. Původní cíl byl dojet postupně do konce týdne na pár dnů do Beskyd, leč nějak se tam na nás zapomnělo a tak máme k dispozici celou Vysočinu na celý týden. To taky není tak marné, blbý je, že začalo pršet.

Já, Kess a Jihlava. Líbí se mi tam. | foto: Váňa

Jasně si představuju kolegy v práci, kterak na mne vzpomínají, dívají se ty slejváky za okny a říkají: „Odjela na zaslouženou dovolenou...“

Náš psík, jak často píšu, cestuje rád i nerad. Opustit domov je problém, ale pak na cestách už to docela zvládá. Blbý je, že si letos nějak usmyslela, že prostě bude chodit do hospody. Začalo to už v motoresku U rybiček, kde se nám najednou před nástupem do auta ztratila. Zoufale jsme ji volali a madam si to po chvíli přihnala po schodech, co vedou od parkoviště do hospody. No jistě, oběd se jí tam moc líbil, taky kdy se jí dostane chips and fish, že jo…

To jsme si snědly napůl | foto: Zdena Jůzlová

Schválně jsem si objednala tu jejich obrovskou porci, aby na psíka kousek (kus) ryby zbyl. Manžel povídá: Hranolek jí nedáš? Já na to: Hranolky přeci nikdy nežrala, to jí nechutná. A on: Myslíš? No jak chodíme na chalupě do hospody, občas si tam hranolky dávám… Aha, tak jo, už to chápu. Kess si dala i hranolek. A ani jí pak nebylo blbě.

Ve městě se psíkovi obvykle líbí. Spousta pachů, žádný spěch. V Jihlavě se vydala nejdřív do cukrárny, pak do kebabárny a nakonec do hospody, vedle které bydlíme. Po městech ji většinou taháme na vodítku, ale jen když je to nutné. A když není vodítko, moc si to užívá.

Vycházka do přírody taky může být, pokud je v tom lese asfaltka nebo aspoň cesta bez mokré trávy.

Skoro na své dece, dílem na mých šatech. | foto: Zdena Jůzlová

Jak vidíte na fotkách, Kess se umí usadit na své dece, ovšem jen co se naše pozornost přesune jinam, psík se nějak nenápadně odplíží do postele. Nemyslete si, dbáme na to, aby spala na svém, proto jí bereme deku nebo pelech z auta. Večer tam rozhodně usíná. Leč ráno či v průběhu noci najdu tvrdě spící Kess v nohách naší postele. Inu, je to náš pejsek a tudíž chce být opravdu s námi.

Další zastávkou, která má významnou důležitost, je návštěva u Kristíny, kde Kess po odložení původními majiteli vyrůstala a kde se jí dostalo výcviku a vychování.

Kess v Polné.

Než jsme se propracovali ke Kristíně, užili jsme si Polnou (se symbolickým hrobem Anežky Hrůzové – říká vám to něco? Je to 123 let, trocha dějepisu, že). Polná mne okouzlila, tam by se dalo asi pěkně pohodově žít, něco jako v Budějovicích, kde by – jak praví klasik – chtěl žít každej. Nemohli jsme vynechat Zelenu Horu, to je fakt úplně magické místo, kam se na ni hrabe Svatý kopeček u Olomouce, a pak šup ke Kristíně. Naše Kess si vzpomněla, že to tam zná. To bylo úplně dojemné! Po vypuštění z auta rozčíleně pobíhala před vraty.

Smečka přivítala starou dobrou kámošku, jen jagterier Tesák řečený Retard se tvářil vrčavě, ale to je standardní chování, no ale byl připnut na řetízek a společenského života se účastnil jen okrajově. Přitom bez rušivé přítomnosti smečky je to úžasný mazlík.

Všichni spolu. Jagouš Tesák zvaný Retard, Vínuška, Kess a Kukís | foto: Zdena Jůzlová

Kessina si užila dovádění se starým kamarádem Vínuškou a mlaďochem Kukískem a pak konec zábavy, zlatá milá Kristína se na ni vrhla a otrimovala ji na ultimo. Packy ostřihla, celou zarostlou hlavičku oškubala a pytel chlupů byl, že by se tři morčata oblíkla. A tak se z českého střapatého psa stal český plyšák.

Kess se trimování nelíbí. | foto: Zdena Jůzlová

Že by se to psici nějak líbilo, to tedy rozhodně ne. Ale výsledek = skvost! A když jsme snědli a vypili, co kolem bylo (díky, bylo to super), vydali jsme se dál. Kess si nastoupila do auta, usadila se v pelíšku a evidentně spokojená usnula, ještě než jsme pořádně odjeli. Dovolená pokračuje, počasí se stabilizovalo do „trvale pod mrakem“. Tak snad porostou houby…

Foto: KarN, Jů, Váňa. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!