22.9.2020 | Svátek má Darina


PSI a KOČKY: Vousatý svět a já aneb Mourovatá nezbednice Anežka

1.4.2020

Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít kočku. Žádný z psů, co jsem kdy vlastnila, neprojevoval mírumilovné sklony k těmto tvorům. Většinou to byly sklony vražedné, kterým jsem celkem úspěšně zabraňovala. Proto mi zbyl jen obdiv z video záběrů, na kterých jsou spolu kočka a pes v naprosté pohodě.

Asi před deseti lety, pamatuji se, že tehdy napadlo hodně sněhu, vyjdu ráno na zahradu a slyším z cesty mňoukání. U plotu sedí dvě mourovaté kočky, tulí se k sobě a vyděšeně na mě koukají. Přemýšlela jsem. Když jim dám nažrat, zůstanou tady a psi je chytnou. Když jim nic nedám, bude tak jako tak po nich. Takže jsem to riskla a přinesla jsem maso, granule a teplé mléko. Nažrali se a odešli.

Přicházeli na žrádlo pravidelně každý den. Naštěstí neměli tendenci chodit na naši zahradu a vždy odešli na druhou stranu k sousedovi. Pak na nějaký čas oba zmizeli. Už jsem si myslela, že si je někdo vzal, tu horší variantu jsem nepřipouštěla, ale znovu se objevili, jako by se nechumelilo, a já opět začala v nedávno skončeném pravidelném krmení.

Anežka s autorkou

Anežka s autorkou

Obě kočky byly hodně plaché. Lákalo mě si je pohladit, pochovat, když už přece jen mám ty kočky :-) Ale dovolili mi jen položit krmení a zůstat stát zhruba metr daleko. Jakmile jsem udělala krok směrem k nim, byli fuč. Po nějakém čase jsem slavila úspěch. Při krmení jsem vždy na ně hodně mluvila a vysvětlovala jim, že pokud chtějí ode mě jídlo, tak já chci od nich trochu vstřícnosti. Nechápavě na mě koukali :-) Přesto začali být pomalu ke mně důvěřivější a po nějaké době jsme metrovou bariéru zbořili a já je dokonce prstíčkem jemně pohladila. Což se samozřejmě stále stupňovalo až do takové fáze, že než přistoupily kočky k svému obědu, došlo nejdřív na mazlení se mnou.

Stále tu ale visela ve vzduchu záhada jejich výskytu. Dvě dospělé kočky najednou? Někdo je vyhodil z auta? Utekly? Rozluštění mi přinesla sousedka při jarním sousedském plkání, když jsme narazily na téma těchto dvou stvoření. Kousek od nás, asi půl kilometru, se nastěhovala rodina a přivezla si kočky s dobrou myšlenkou, že začnou žít s nimi v novém. V tu dobu se vyskytly u nás a nějakou dobu zůstaly. Majitelé je hledali a díky vyvěšenému letáku jim sousedka řekla, že jsou blízko nás. Zde nastala ta pauza, kdy jsem kočky chvilku neměla, protože majitelům se podařilo útěkářky najít a odvézt zpět domů.

Tato jejich idylka ale trvala chvilku, neboť kočky se vrátily zpět k nám. To už jejich majitelka věděla, kdo je krmí, a došlo i k našemu seznámení a následnému virtuálnímu předání koček :-) Tak jsem získala oficiálně dvouleté kočičí sourozence, kočku Anežku a kocoura Kvída. A také velmi důležitou informaci, že jsou oba kastrovaní. Bohužel Kvído měl už v tu dobu menší vrozené zdravotní problémy, které se nijak nedaly řešit. Dožil se čtyř let.

Anežka

Anežka

Zato Anežka má neskutečný počet životů. Po odchodu Kvída se upnula na mě a evidentně se začala nudit. Jakmile mě uviděla na zahradě, přišla k plotu a začala mňoukat. Pokud nepřiletěl žádný pes, protáhla se pod vrátky a přiběhla se pomazlit. Většinou ale měla smůlu, jelikož kde jsem já, tam jsou psi. Ale stejně si mňoukla, alespoň ty blbé psy vyprovokovat.

Postupem času jsme naše soužití psů a kočky dovedli k dokonalosti. Tedy skoro. Někdy ještě Anežka překvapí nějakou novinkou, ale dá se říct, že denní program je přesně zajetý a tím pádem se vyhýbáme případným kolizím. Jelikož vstáváme hodně brzo, sejdu dolů a v závěsu za mnou psi. Vím, že Anežka už čeká za venkovními dveřmi, tak nechávám psy doma a ještě v pyžamu jdu nasypat Anežce granule. Misku má za plotem a ještě postavenou tak, aby ji při jídle psi neviděli. Vracím se dovnitř a pouštím psy na zahradu.

Anežka na granulích

Anežka na granulích

Někdy se stane, že Anežka ráno za dveřmi není, tak pustím psy bez nasypání kočičích granulí. Během chvilky vidím, jak její hlavička vykukuje zpod auta, a jen čekám na to její zamňoukání, které způsobí spuštění psího alarmu. Potichu na ni syknu, aby vydržela, ale je to marný. Ona přece čekat nebude. Nasypat granule do misky bez její přítomnosti je věc zcela zbytečná. Nevím proč, ale Anežka došla k závěru, že pokud na vlastní oči nevidí, že granule sypu, tak určitě nejsou čerstvé a kdoví jak dlouho už tam leží. A to ona žrát nebude.

To je taky kámen úrazu. Dřív byla vděčná za cokoliv. Dnes je totálně rozežraná, takže poskytnout jí žrádlo na celý den s pocitem „mám od tebe klid“ je nemyslitelné. Když má hlad, jen přijde, zamňouká u branky a ví, že pěkně naklušu a do misky nasypu. Jsem prostě její sluha zásobovač. Ale jedno se jí musí nechat. Myši stále chytá, jen ne u nás :-)

Anežka chytá myši

Anežka chytá myši

Největší potíž je s jejím případným lékařským ošetřením. Naštěstí nic velkého nebylo dosud třeba, ale nedovedu si představit, že bych ji měla vézt na veterinu. Doteď si zvykla pouze na mě a na Petra, ostatních lidí se bojí a hned uteče. Mám celkem problém jí ošetřit malé zranění, které se sem tam objeví. Nevím, jestli je to z nějaké bitvy se soupeřkou nebo z jiného důvodu, ale jak uvidí v mé ruce něco jiného než hrnek s granulemi, okamžitě mizí. Nedávno přišla s kulhající přední tlapkou. Okamžitě jsem měla snahu zjistit příčinu. To se mi podařilo až navečer, kdy mi laskavě nechala packu v ruce na dlouhých pět vteřin, a já uviděla, že má strhlé drápky. Tím vše skončilo, protože jsem se zadívala déle, než byl její limit trpělivosti, a byla pryč.

Aplikovat Anežce pipetu proti klíšťatům znamená, že ji dva dny neuvidím. Když jsem pipetu dávala poprvé, netušila jsem, co bude následovat. Nalákala jsem Anežku na jídlo a opatrně jsem pipetu odjistila. Říkala jsem si, že to ani nebude vědět, že jí něco dávám. Oje, chyba lávky, jen jsem stačila pipetu doprsknout na záda, Anežka se vymrštila metr vysoko, hodila na mě hnusný pohled a byla pryč. Následující aplikace už probíhají trochu klidněji, co se týče výskoků. Ty pohledy ale zůstávají.

Anežka je neskutečný psí provokatér. Má přesně vyměřenou útěkovou hranici. Ví, že psi se z ní můžou pominout, řvou, skáčou na plot, jen aby se k ní dostali. Ona v té dostatečné vzdálenosti, ale tak, aby na ni dobře bylo vidět, se začne válet, olizovat, nebo se jen tak sluní a mžourá očima. Přesto je vidět, že je stále ve střehu. Nejvíc ji ale baví promenáda před okny. Anežka se nažere a jde po cestě dolů, která vede před našimi okny. Některý ze psů je vždy u okna, aby dal avízo těm dalším, kdyby se dělo něco zajímavého. Spatří Anežku a spustí se siréna. Anežka co nejpomaleji jde dolů, a když už si říkám, že konečně zapadne někam, kde nebude vidět, tak se zastaví, „jejda já něco zapomněla“ a jde stejně pomalým krokem zase zpět.

Vůbec nevím, kolik let se dožívá venkovní kočka. Doufám, že budu Anežce posluhovat ještě dalších deset let a že naše psy bude dlouho zlobit.

Foto: Petra V.

www.fortunamoravia.eu

Petra V. Neviditelný pes