Já jsem si řekla, že když už jedem takovou oklikou, tak to vezmeme přes Šluknovský výběžek, kde jsem v životě nebyla. Když už jet kostrbatě, tak ať to stojí za to! Na internetu jsem zamluvila dvě noci přespání v rodinném penzionu v Kytlici, kde neměli nic proti pejskům. Po celodenním putování po takřka okreskách, jsme navečer dorazili do bývalé sklářské obce Kytlice.

Je plná nádherných horských chalup, posetých na strmých svazích kopců, mezi loukami, nebo v údolí říčky Kamenice. Krajina se vyznačuje strmými srázy, je plná krásných lesů a celkový ráz dokresluje lužická lidová architektura. Druhý den jsme podnikli turisticko-automobilový výlet po okolí. Zastavili jsme se na čedičové Panské skále u Kamenického Šenova. Pamatuji si ji od dětských let z filmové pohádky Pyšná princezna. Tvoří jednu z kulis při útěku princezny a prince, před královskými biřici.

Zajímavou kopcovitou krajinou, kdy mě fascinovali kuželovité kopce, jsme projeli do Chřibské, podívat se na typické domy s podstávkou. Po cestě jsme vyšlapali na Křížový vrch v Jiřetíně pod Jedlovou. Na kopec Jedlovou jsme nedošli, protože jsme viděli na vedlejším kopci zříceninu hradu Tolštejna a zříceniny, to je moje! Přesunuli jsme se na Tolštejn, hrad z 2. poloviny 13. století. Roku 1642 byl vypálen Švédy a již nebyl obnoven. Kámen si rozebrali místní obyvatelé, ale přece jenom ho nechali dost, aby vznikla poutavá zřícenina. Výšlap na nejvyšší bod se konal po příkrých plechových schodech, s pevným zábradlím, ale výhled stál za to.

Ještě jsme stihli navštívit kozí farmu v Žofíně, rádi jsme si vyslechli a prohlédli celý provoz, včetně výrobny sýrů (jenom přes sklo, oknem, kvůli bakteriím a hygieně), zakoupili si výborné sýry přímo od zdroje a jeli si odpočinout. Ráno nás čekala cesta dál do Teplic, přes Českosaské Švýcarsko.

Ráno bylo pošmourné a my se modlili, aby počasí ještě vydrželo. Nevydrželo a celý den nám propršel. Přesto jsme absolvovali u Vysoké Lípy asi dvou kilometrovou cestu, skalními cestičkami a římsami, prorostlými mokrými kluzkými kořeny stromů, na Malou Pravčickou bránu. Záměrně jsme jenom prošli kolem nástupu na žebříky na loupežnický skalní hrad Šaunštejn.

Klérka by cestu vzhůru nezvládla, na nošení je moc těžká a navíc všechno bylo mokré a klouzalo. Abychom se střídali v hlídání na úpatí skály, na to nebylo příhodné počasí, protože se spustil hustý liják. Jít dál, nebo se vrátit? Šli jsme dál. Chvílemi jsem měla o Klérku strach. Kšírky jsem nechala v autě, měla jsem ji na obojku, a kdyby uklouzla do nějaké strže, tak bych ji oběsila. Konečně jsme dorazili na vrchol a narazili jsme na úzkou asfaltovou cestu.

Po ní jsme se dali za hustého lijáku po hřebeni kopce, až nám došlo, že jsme Malou Pravčickou bránu minuli. Lesní dělníci nám poradili, jak se vrátit lesem k autu, abychom nemuseli opět na kluzké skalní římsy. Vraceli jsme se pohodlnou lesní cestou, mimo turistickou značku. Všude kvetly náprstníky všech barev, bylo to jako v nějaké obrovské babiččině zahrádce. Nádherné vysoké, zdravé stromy, tu a tam skála, mechové koberce, písčité cesty a nikde nikdo. Zážitek a vzpomínka.

Tragikomickým dobrodružstvím se nám stala cesta Hřenskem. Tam jsem na vlastní oči nejenže spatřila vietnamská tržiště na úpatí mohutných skal a mezi secesní architekturou meziválečných hotelů, ale na malém plácku u polorozpadlého domku u silnice mezi skalami a Labem jsme zastavili a chtěli se podívat do mapy a z toho plácku nás vyhnala slovansky mluvící postarší dáma v punčochách zařezaných v macatých stehnech, podvazkovém pásu a v korzetu, že je to privátní pozemek.

Páneček zařadil a rychle jsme odjeli, já z toho měla šok, po chvíli jsem začala zuřit a on mě uklidňoval, že lépe je odjet, protože by se za ní mohl vyřítit nějaký pasák a nemuselo by to dopadnout dobře. Lituji všechny občany, kteří musí v tomhle bydlet, žít a vychovávat své děti.

Celí zmoklí jsme dorazili k přátelům a to jsem měla v úmyslu navštívit i Labské pískovce (povídání Louk, Léto s Pedroněm, mě inspirovalo k psaní o Lužických horách), které jsou po cestě, plán to byl skvělý, ale liják velmi hustý. Projezdili a prošli jsme jenom malou část Lužických hor, ale je to nádherný výběžek naší země, s bohatou historií, krásnými špidlatými kopečky, s nádhernou a zajímavou lidovou architekturou. Díky tomu, že jsme tam byli mimo turistickou sezonu, mám na ně krásné vzpomínky a ráda bych se do nich ještě někdy vrátila.

Další fotografie z naší krásné zajížďky jsou tady.