Nejsou příliš vysoké. Nejvyšší, Mount Kzciuszko, má jen 2228m a navíc jsou erozí zaoblené, takže tvarem připomínají Nízké Tatry nebo Jeseníky či Krkonoše. Mají však ohromnou rozlohu, na kterou v zimě zpravidla napadne spousta sněhu. Průměrné roční srážky jsou v této oblasti kolem 1 800 mm.

Tato horská krása má své kouzlo v každém ročním období. Zimní sezóna, zpravidla od července do října, je ve znamení sněhových radovánek. Pro většinu návštěvníků to znamená patřičně mastné ubytování v některém z lyžařských resortů a pak stejně mastné používání vleků a sedačkových lanovek, které umožňují co nejvíce sjezdů na upravovaných sjezdovkách. Není bez zajímavosti, že na výběru míst a založení resortů měli lví podíl imigranti z bývalého Československa, mezi kterými byli vynikající lyžaři.

Dodnes nesou některé budovy jejich jména. Jako třeba Sponars hotel po A. Šponarovi, bývalému čtyřnásobnému mistru ČSR ve sjezdu a olympionikovi, později trenéru olympioniků v Austrálii, nebo chata Saša po Saše Nekvapilové, která v roku 1954 byla trenérkou australského ženského družstva sjezdařek. Ještě roku 1964 na zimní olympiádě v Insbrucku vedl mužské družstvo sjezdařů Jan Wágner, který v roku 1951 byl mistr Austrálie ve slalomu a od roku 1952 kapitán sjezdařského mužstva Viktorie.

Zimní krása Sněžných hor je však nejhezčí na odlehlých hřebenech a v údolích, kde bublají pod sněhem potůčky. Tato krása je však vyhrazena pouze masochistům nebo šílencům na běžkách, pro které je terén Sněžných hor ideální. Rozloha je obrovská a tak je kam se ztratit před civilizací. Říká se, že ve zdejších horách napadne více sněhu než v evropských Alpách. Ani se tomu nedivím, protože evropské Alpy jsou rozlohou menší.

Projetí první stopy panenským sněhem za oslňujícího třpytu sálajícího sluníčka je tou nejlepší odměnou za námahu. Ona je ta zima v Klokánii tak trochu jiná než je zvykem v srdci Evropy. Už díky tomu, že zdejší sníh leží od rovníku tak daleko na jih, jako severní pobřeží Afriky na sever. Takže když je klid a nefučí, tak na sluníčku kolem poledne je kolem 25°C. Vyloženě na kraťasy a vasila. Ovšem v minutě může zafoukat z Antarktidy a pak je zase -25°C. Právě tyto velké výkyvy teplot jsou nebezpečné a dost lidí na to doplatilo.

Ale nic se nevyrovná toulkám na běžkách po liduprázdných pláních nedotčeného sněhu, přespání pod stanem nebo v záhrabu, a pak zase dál. Po týdnu se pak jednomu ani nechce do civilizace. Není nic hezčího než pozorovat jak se pestrobarevní papoušci rvou ve sněhu, nebo klokánka jak hupká závějemi. Vombat je projíždí jako buldozer. Pro Evropana jsou zajímavé stále zelené eukalypty. Jsou to pokroucené sněžné eukalypty, jejichž kůra má kouzelné barvy. Tyto v zimě nezmrznou a vydrží i více než -20°C mrazy. To proto, že si dovedou samy vyrobit nemrznoucí směs a tak jejich listy mráz nespálí.

Ovšem nevíce aktivit skýtají Sněžné hory mimo zimní sezónu. Ať to už jsou jednodenní vycházky nebo několikadenní tůry. Avšak i na vrcholu léta není vzácností na hřebenech zapadnout sněhem. Pořádně. Dovede tam napadnout i přes 2 metry za 24 hodin. Když ale počasí přeje, tak je vandrovník odměněn nádhernými pohledy do kraje, potká dosti zvěře a uvidí spousty ptáků, velké dravce nevyjímaje. Horské kytky jsou ovšem to nejhezčí. Některé stráně jsou jimi doslova posety a jeden neví kam šlápnout, aby nějakou nezničil.

Jednodenní procházky se dají nejlépe provozovat tak, že se do horních poloh dopravíme autem nebo lanovkou a pak, už nad hranicí stromů a keřů (přes 1 800 mnm), lehce kráčíme horskou krajinou. Ano, jde se občas do kopce, občas s kopce, ale tak už to v horách chodí, brody přes potoky a řeky nevyjímaje. A kdo má pocit, že se potřebuje osvěžit, tak koupel v tekutém ledu potoka anebo horského plesa je zdarma k dispozici. I na vrcholu léta bývají na jižních svazích zbytky zimního sněhu. Takže je možnost sněhových radovánek i v létě. Sníh však už není sněhobílý ale občas jaksi do růžova. Způsobuje to rudý písek a prach zavanutý sem z vnitrozemských pouští.

Ovšem nejhezčí jsou týdenní nebo i čtrnáctidenní výšlapy po hřebenech určené opět masochistům nebo šílencům. Tito jedinci nevyužívají lanovek či horských silnic, ale šlapou s plnou krosnou pěkně z hlubokých údolí hustým bušem vzhůru k oblakům.

Nejobtížnější z celého výšlapu je dostat se nad hranici stromů a keřů, které tu zastupují kosodřevinu. Jde obvykle o strmou a nemožně zarostlou stezku obtížným kamenitým terénem. Celodenní záležitost. Jakmile se octneme nad hranicí zdejší "kosodřeviny" tak to už je, v porovnání k tomu co je za námi, procházka růžovým sadem.

K večeru pozorujeme nádherné západy slunce nad krajinou, vaříme si čaj z rozpuštěného sněhu, abychom se ráno probudili do zmrzlé krajiny a pozorovali nádherný východ sluníčka, které nás začne záhy rozmrazovat.

Ovšem nabízejí se tu i jiné radovánky, jako táboření v krásných údolích u ještě hezčích horských řek, projížďky na horských kolech, lovení pstruhů v bystřinách a nebo jen večerní posez v nějaké veřejné chajdě při kytaře a písničce. Taková chajda postavená z říčních valounů na loukách na Geehi (vyslovuje se Džíháj) přímo zve.

V jedné, jménem Keeble, jsme strávili mnoho pěkných večerů. Fotky v albu z jedné nedávné akce napoví. Zatím nám není věk překážkou se patřičně vyblbnout. A pokud máte nějaké plavidlo, tak mnohá přehradní jezera přímo zvou k projížďce a rybaření. Nasazení pstruzi v nich dorůstají obludných rozměrů.

Další fotky najdete zde