Na vysvětlenou, co to je keška. Jde o hledání nějakého místa, se kterým si dal někdo tu práci, že zakoupil krabičku, vložil do ní deníček s tužkou, schoval ji na nějakém pěkném či zajímavém místě, zaměřil její GPS souřadnice a podělil se o tyto údaje s ostatními na webu www.geocaching.cz. Někdo jiný si tyto údaje stáhne a vyrazí směrem keška s úmyslem ji najít, což někdy vyjde a někdy také ne.

Také my, vyzbrojené GPS přístrojem a přibližnou představou, kde keška leží, jsme vyrazily. Mapu jsme neměly, neboť jednak jsem zapomněla ji vytisknout a jednak jsem si řekla, že jako zasloužilé členky turistického oddílu to jistě najdeme bez nějaké trapné mapy. Jediná informace, která mi utkvěla v paměti, byla, že to bude nějaký kostel.

V pátek večer, příjemně osvěžené z pozdního oběda jsme vyrazily. Na náměstí jsme ještě učinily pokus o dohledání nějaké mapy místního okolí, ale marně. Maďaři neturistují. Autem na kraj města a pak už podle šipky navigace. Vlastníme pouze jednoduchou GPS navigaci, v podstatě se jedná o přístroj, který měří vzdálenost, chybějící k místu nálezu a ukazuje směr, kterým jít.

Podle šipky jsme tedy nabraly směr pole a pořád v dáli vyhlížely věž kostela. Nic. Tma houstla, kolem nás běželi různě srnky či zajíci, ale nic víc. Odhodlané vytrvat jsme si razily cestu rašícím obilím, když tu před námi, ejhle, zavodňovací kanál. V tu chvíli jsem si vzpomněla, ano tento výrazný orientační bod na mapě byl, bohužel my stály na jeho špatné straně. Byl sice učiněn návrh jedné třetiny naší výpravy, abychom tuto překážku zdolaly mokrou nohou, ale sama tomu moc nevěřila a my se musely potupně vrátit k autu.

U auta se uskutečnila velice živá diskuse, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí provést rekognoskaci terénu autem a to po cestě, ať druhý den, kdy bude poslední šance kešku ulovit, nepohoříme. Cesta ubíhala a GPS vesele ukazovala cestu i zbývající kilometry. Po nějaké chvíli jsem spatřila v dáli kostel, zbytek výpravy, pyšnící se brýlemi či omezen pohledem řidiče neviděl nic, ale nebrala jsem na to zřetel a ustanovila základní bod, ze kterého na druhý den vyrazíme.

Na druhý den jsme vyrazily trošku dříve, neboť jsme předpokládaly komplikace. Ty se naštěstí nedostavily. Pohodovou polní cestou, na posledních několika stech metrech změněnou na křížovou cestu, jsme došly ke kostelíku. Nádherná stavba, obklopená vzrostlými stromy uprostřed polí, klid, pohoda, jen šumění větru ve větvích.

Nyní však nastala závěrečná fáze hledání a to nalezení samotné kešky. Tato keška byla označena obtížností 1, takže velmi lehká. To se i potvrdilo vzápětí, kdy jsme ji po chvilce hledání nalezly v křoví. Teď už stačilo jen napsat datum a čas, podepsat a vrátit zpátky do úkrytu. Cesta zpátky vedla opět mezi poli, kolem rybníka, krásná procházka na závěr krásného dne. Nebýt ale zřízené kešky, nikdy bychom se na toto úžasné místo nedostaly.

Neodpustím si malou poznámku. Když jsem byla v těchto místech 2 roky zpátky s rodinou, zoufale jsme chodili po okolí a hledali něco ke koukání. Nic jsme nenašli a ani na informacích nám nebyli schopni poradit. A stačilo málo. Vzít barvu, štětec a občas máznout značku na strom, tak jak je u nás zvykem.

Buďme tedy pyšní na náš systém turistického značení, který nás zavede na všelijaká místa a díky kterému můžeme poznávat krásu naší vlasti. Teď jsem skončila jak z nějaké čítanky, ale je to tak.