Od mala se ráda toulám, hlavně po lesích, a nejraději bezcílně, nazdařbůh, kam se mi zamane. A určitě je vám jasné, že na takovéto akce je ideálním společníkem pes. V mém případě fena, zprvu čuvačka, později ovčanda, v jejichž oddané společnosti jsem se cítila vždy bezpečně.

Lidský parťák se neosvědčil, na můj vkus byly při těchto výletech pokusné osoby buď znuděné či žvanivé, anebo ustrašené - v nejhorším případě vše naráz. Přitom, když se člověk v přírodě ztiší... Řeky, skály, číhající užovka s hlavičkou položenou na rozpáleném kameni v rybníce, poskakující veverky ve větvích. Každý určitě víte své. I když zpětně se trochu divím, že se tyhle dětské a pubertální toulky obešly bez nehod, zvlášť při vzpomínkách na dění příští :-).

Prvním náznakem potíží byla novoroční cesta ze silvestrovské oslavy z Božího Daru do Jáchymova. Stačilo minout správnou odbočku a zamotat se v běžeckých trasách, a pak už se brodilo v hlubokém sněhu, přelézaly popadané kmeny a přeskakovaly ledové horské potůčky. Čas tlačil, neb bylo jasné, že se brzy začne smrákat a vidina přenocování v mrazivém lese lákavá nebyla. Po dvouhodinovém bloudění se v dáli v protisměru objevil člověk, "posel naděje", jenže ke vší smůle, žádný domorodec, nýbrž německý turista, rovněž ztracený. Až za tmy jsem sjížděla po zádi z prudké stráně do kýženého cíle a stihla poslední autobus domů.

S horskou zimou je spojen i výlet o pár let později. Mrazivá únorová neděle, v údolí šedivý inverzní poklop. I vydaly jsme se s babčou americkou kokřicí Andulkou na vlak do Krušných hor, abychom se potěšily pohlednější podobou zimy. A jelikož se znám, učinila jsem předsevzetí, že žádné brouzdání lesem, výhradně se budeme držet kolejí, jelikož takto nejde zabloudit. Vystoupily jsme nad Nejdkem, slunce svítilo, nedotčený sníh jiskřil do očí. Nádhera.

Dle předsevzetí jsme pomalu šly, kochaly se, koleje stále na dohled. Zanedlouho jsme se ocitly na zastávce ve Vysoké Peci. Času do odjezdu vlaku spousta, pohodlně dojdeme na další zastávku. A tak jsme šly dál, brodily se sněhem, pomalu už se začínala dostavovat únava a za každou zatáčkou jsem nadějně vyhlížela odjezdovou stanici. Do odjezdu zbývalo dvacet minut, když se za ohybem místo zastávky vynořil tunel. Z obou jeho stran byla prudká zarostlá stráň, nešlo ho obejít a přitom stihnout zpáteční spoj. Nezbývalo, než projít skrz.

Po pár metrech cesty tunelem nastala tma tmoucí, takže další kroky byly klopýtavé po hrubém štěrku, s tápáním rukou po zdi, naprosto poslepu. Cestu každých pár metrů přetínala mohutná ledová hráz, kterou vytvořily po stěnách stékající pramínky vody. Nebylo vidět ani na špičku nosu, natož černou kokřici. A akutně hrozilo, že nás přejede vlak, na který spěcháme. Naštěstí má pud sebezáchovy pořádnou sílu a dokáže vybičovat k neuvěřitelným výkonům. Nezapomenu na moment, kdy začalo prosvítat světlo na konci tunelu. Vlak jsme stihly s úprkem a doma jsem dohledala, že zahnutý novohamerský tunel je svými 249 m nejdelší na trase.

Nejvyvedenější v tomto směru však byla akce Doupov. Pošmourný, uplakaný prázdninový den. Zmínka v místním tisku o nově otevřené naučné stezce z Kyselky na Andělskou Horu byla impulzem k výletu. Pod záminkou spatření skřítků jsem přemluvila tehdy devítiletého synka, aby se vydal s maminkou za poznáním. Nejsme žádní polykači kilometrů. V plánu byla pohodlná rovinka malebnou cestou podél Ohře do Kyselky, odtud si pěšmo, opřeni o kola projít naučnou stezkou přes Skalky skřítků na Andělku a nazpátek se svézt z kopce zpět do Varů. Pěkná vize.

Nevím, jak k tomu došlo, možná poťouchlý bludný balvan, ale ne a ne najít výchozí bod, nikde žádná slíbená informační tabule. Na otočku domů bylo ještě brzy, tak jsme v Kyselce odbočili vpravo vzhůru, v domnění, že se na Andělku dostaneme jinou cestou. Po dvou hodinách nekonečného, dávno pěšího, stoupání rozbitou asfaltovou silničkou už synek neocenil mé nadšení z hojného výskytu divizny černé podél cesty. Posléze jsem tlačila obě kola a synka i sebe ujišťovala, že každý kopec přeci jednou musí skončit, že to je fyzikální zákon!

Konečně jsme vystoupali na vrch a před námi se rozprostřela nádherná a výjimečná krajina. Doupovské hory. Krajina tajemná, plná vzácných rostlin a živočichů, s rozlohou 330 km čtverečních a... nacházející se v zakázaném vojenském prostoru. Celé hodiny jsme sjížděli nahoru a dolů po pahorcích, nad hlavami se nám vznášeli dravci, občas jsme zahlédli srnky a zajíce a taky pozůstatky vojenské techniky, ale po civilizaci ani památky. Bez bund, mobilu, pití. A na přespání velmi nehostinná krajina, žádné stromy a tím dřevo na oheň, pouze křoví a vysoké traviny.

Nebudu vás unavovat detaily. V půl deváté večer jsme se, už za smrákání a po najetí a ujití cca 70km (zjištěno následně z mapy), dostali k hlavní silnici z Prahy do Varů. K odbočce, která suše konstatovala krutou pravdu, že do Varů zbývá přes třicet kilometrů. Pokusili jsme se z posledních sil po hlavním tahu popojet, ale únava už byla strašná a hrozilo, že nás smetou předjíždějící kamiony. Zastavili jsme u benzínky a přiznávám, že tam, kromě křečí v nohou a vyčerpání se dostavily i slzy. Vůbec jsem si neuměla představit, jak se dostaneme domů.

Podržel mě synek, který srdnatě pravil, že to nějak zvládneme. Odevzdaně jsme se vydali k benzínce pro něco k snědku. Míjeli jsme řidiče malé skříňové avie, který právě dočerpal pohon a oslovili jsme ho. Tenhle člověk byl ochotný přestavět celý vnitřek vozu, aby se tam vešla naše kola a v půl jedenácté večer nás vyložil na okraji Varů. Ještě synkovi podal bagetu. Vezli jsme se totiž chladícím, velmi barevně pomalovaným vozem, s výrazným nápisem Bageta jede...

Patrně by se v závěru slušelo nějaké poučení. Nemyslím, že popsané zábližky byly důsledkem lehkomyslnosti a nezodpovědnosti. Možná spíš alternativní inteligence. (Díky Baty :-)). Tak tedy jen - berte ohled na svého anděla strážného, i on potřebuje oddech. A pozor na bludné kořeny a balvany...

Další fotky najdete zde