Mé představy z dětství byly silně ovlivněny country hudbou a tak jsem skutečně věřila, že na Islandu rostou ty slavné červené borovice. Nerostou, a nejenom ty červené - anebo jsme žádné nenašli i přes to, že jsme skoro celý ostrov objeli kolem dokola. Kleč tam pravda roste, a krásně voní. Také zakrslé břízky a plno jiných keříků včetně hustého borůvčí a brusinek.

Jinak je to ovšem přesně jako v písničce Wabi Ryvoly - zem, kde roste jenom lišejník, jenom mech a lišejník... a že je příliš vzdálená, vzdálená, vzdálená. Asi tři a půl hodiny letadlem z Amsterdamu. 

A protože finanční krize zapůsobila - pro nás příznivě - na směnný kurz, podlehli jsme touze po evropské exotice, využili zájmu Islanďanů o ještě více turistů a vyrazili na sever. Musíme se pochválit, protože to byl jeden z nejlepších nápadů, který jsme kdy měli.

Jeden týden je asi tak minimum času, za které se dá Island objet po (jediné) okružní silnici a shlédnout přitom alespoň některá nejzajímavější místa. Zlatý trojúhelník, v angličtině Golden Circle, tj. z Reykjavíku na vodopád Gullfoss a na Geysir, ledovcové splazy na jihu Vatnajökul, nádherné pláže z černého lávového písku poblíž Vík, laguna s obřími plovoucími kusy modrého ledu Jökulsárlón, kouzelné komáří jezero Mývatn s novými a naprosto božskými termály, a hlavně neskutečné množství vodopádů. Myslím, že jich na Islandu mají více než obyvatel. Veškerá mi známá superlativa na popis nestačí - Island je naprosto dechberoucí krajinou.

Nadchly nás ale i úplně obyčejné věci, jako třeba ta báječně teploučká voda z každé baterie hned po otevření, a co na tom, ze zavání po sirovodíku? Tak jemnou pleť myslím manžel neměl od miminkovských let. A taky se nikde takovou rychlostí nevrhal do vody. (Pochází z jihu Francie, a i do Středozemního moře v srpnu, kdy má vzduch 40°C a voda minimálně 27, leze tak dobré půl hodiny, než se dostatečně osmělí. A tady v Belgii do vody ještě vůbec nikdy nevlezl. A potom, co okusil islandských koupelí, asi už ani nevleze.) Když má vzduch nějakých 7°C a tyrkysově modrá voda termálu přes 30, tak mu během dvou tří vteřin kouká z jezírka jen nos.

Výtečný doma pečený chleba podávaný v hotelích k snídani spolu s vynikající a také domácí borůvkovou marmeládou. Povedlo se mi přejíst se lahůdkovými humřími ocásky, což si bohužel asi hned tak nezopakuji a manžel zase ochutnal uzená papuchalčí prsa (mne osobně nenadchla - kuře s příchutí rybiny...).

Mraky, které sedí tak nizoučko, že máte pocit, jako byste je měli až za krkem - a někdy je za krkem opravdu máte. (Připomnělo mi to krásnou pohádkovou knížku Jak jsem plul ke královně severu.)

Tolik potoků, potůčků a jezer a jezírek... dělá to dojem, že na Islandu toho sice nemají moc, ale když už tu něco mají, tak toho tedy mají pořádně.

Kámen nebo hromádka kamení na vršíčku každé terénní vyvýšeniny - vypadá to, jako by země měla pupínky - a samozřejmě neuvěřitelná spousta trolů a trolečků - kamenných mohylek postavených všude, kde je nějaké kamení, tj. opravdu VŠUDE.

Nádherné podzimní zabarvení krajiny i přes absenci stromů - keříčky, traviny a mechy i lišejníky vytvářejí pohádkový koberec červených, narezlých, žlutých i oranžových barev.

Velice příjemné je, že teď po sezoně přijíždí méně turistů, ale bohužel už se taky nedá úplně všude dostat a třeba papuchalci jsou už též pryč. Na polární záři bylo zase naopak moc brzy. To znamená, že se tam budeme muset alespoň ještě jednou vrátit:)