Exotickými restauracemi a jídelnami začínaje a zrovna tak exotickými místy k odpočinku, meditaci a modlitbě konče. Jednu neděli jsme se s našimi přáteli rozhodli vydat do jihozápadních čtvrtí Sydney. Bonnyrigg, Cabramatta a Auburn.

Naše první zastávka byla v čínském Mingyue buddhistickém chrámu v Bonnyrigg. Tento komplex budov a zahrad v klasickém čínském buddhistickém slohu nás rázem přenesl do čínské krajiny. Templ byl založen v roce 1982 v prozatímním domku, aby už roku 1990 byl za velké ceremonie otevřen nynější komplex budov. Každá kytka, každý kámen v zahradách má svůj řád a význam. Pitoreskní, pestrobarevné budovy jsou postaveny v tradici čínského Mahayana buddhismu. Impozantní schodiště dovede návštěvníka před vstup do hlavní svatyně, kde v ornamentální nádobě s pískem doutná nespočet vonných tyčinek, jejichž kouřem je prosycen okolní vzduch.

Na mramorové podlaze hned u vstupu ve svatyni vás vítá malá svatyně boha bohatství, jinak pozlacená soška podobná Budhovi. Hlavní svatyně je nádherně vyzdobena a vévodí jí tři sedící, pozlacení Budhové, v nadživotní velikosti. Do toho všeho hraje reprodukovaná orientální hudba a kolem se pohybují naši asijští spoluobčané, kteří přinesli svým bohům milodary a přišli se pomodlit, či zameditovat. Po pravé straně třech Budhů je další malá svatyně bohyně Quan Yin, jednoho z nejpopulárnějších božstev ve Vietnamu a Číně. Jejích sošek tam je několik v různých velikostech jak je dobrým zvykem, a v jednom převtělení připomíná Panenku Marii. Stejně tak Quan Yin pomáhá věřícím v jejich svízelích a přiblížit se k nirváně. Také se tam modlilo nejvíce věřících a před svatyní bylo nejvíce darů ovoce, rýže a jiné potravy.

Po levé straně třech Budhů je další malá svatyně, která je zasvěcená Pánovi Pekel. Tomuto bohu je dobré nosit časté a hojné dary, když chceme pomoci našim zesnulým předkům z pekel ven. Tyto dary se zpopelňují a za svatyní jsou k tomuto účelu ekologicky vlídné incinerátory. Podél levé zdi je symbolicky znázorněno 18 Arahants, tedy 18 pater či stupňů nebes, až k nejvyššímu - nirváně. Pomodlíte-li se zde za zesnulého, pomůžete mu ke vstupu do vyššího stupně nebes. V rozích, hned za vstupem jsou malé svatyně s Ochránci Budhovými. Vlevo je Wei To Pu Sa a vpravo Jia Nan Pu Sa.

Vpravo od hlavní svatyně je menší budova v podobném slohu. Je to templ Nesmrtelných, obdoba Svatých, známých z věr křesťanských. Za touto budovou jsou dvě malé svatyně mrtvých. Jedna pro popel mužů a druhá pro popel žen. Zde tvoří oltář a stěny jakési schránky, ne nepodobné těm na dopisy v činžácích, kterou je možno si zakoupit k uložení zpopelněné babičky či dědečka. Ovšem i pro sebe samého.

Vlevo od hlavní svatyně je slohově identická budova jako ta vpravo, avšak v této je galerie předků. Stěny za oltářem a také boční stěny jsou pokryty tabulkami se jmény zesnulých, jejichž popel není uložen ve svatyni mrtvých. Takže pozůstalí se mají kde modlit. Čínské uctívání předků je velice složité a zakořeněné.

Jinak je v komplexu budov ještě původní domek co sloužil jako přechodný templ a v tomto je nyní společenská hala. Dále tu je osm bytových jednotek pro návštěvníky a mnichy. V zahradách jsou ještě další čtyři svatyně a po projití toho všeho se divíte, když vyjdete na ulici, že jste stále v Sydney.

Odtud jsme se přesunuli do Cabramatty, jinak zvané malý Vietnam, který zde vznikl po skončení války ve vlastním Vietnamu. Usadili se zde vietnamští utečenci, co prchli před nastupujícím komunismem v jejich krásné zemi. Tam bylo v centru čtvrti nabito a tak jsme museli popojet asi půl kilometru, než jsme zaparkovali. Tak jsme nevědomky stanuli skoro naproti Ruskému pravoslavnému kostelu Přesvaté Bohorodičky. S pozlacenou cibulovitou bání a překrásně vyzdobeným interiérem, jak už je v pravoslavných chrámech zvykem. Zrovna bylo po bohoslužbě, pop se ještě bavil s ovečkami mu svěřenými a hrstka dobrovolnic už uklízela kostel. Jedna se nás ujala a hrdě nás provedla a vyložila co a jak. Ruština zvonila bohatě vyzdobeným kostelem, za kterým mají vesničku pro staré občany jejich komunity. Při odchodu jsem utrousil "dasvidanija" a bábušky automaticky odpověděly stejně.

Protože bylo už poledne, tak jsme došli do centra Cabramatty, kde byl mumraj jako ve všední den. Hledali jsme kde se najíst. Jídelen nepočítaně, jídel ještě více a vše za laciný peníz, chutné a výživné. Akorát nevím, co jsem to vlastně sněd, ale bylo to chutné a byla v tom rýže. Drtivá většina chodců a zákazníků byla pochopitelně asijského původu a Angličtinu tu slyšet nebylo. I jídlo jsme si objednali podle obrázků a čísel. Prošli jsme pár obchodů s pro nás exotickým zbožím, uviděli jsme také tradiční asijskou lékárnu, kde míchají, váží a připravují byliny dle receptu asijského lékaře. Pěší zóny jsou vyzdobeny žulovými sochami. Avšak žádní potentáti, ale svině se selaty, krávy s telaty, koně a draci.

Je tu hodně laviček, kde sedí starší občané a povídají si, jinde hrají Mah Jong nebo si čtou. Takový miniaturní Vietnam, ze kterého jsme popojeli do sousední čtvrti, kde mají svůj Buddhistický chrám. Tento je jiný než ten čínský, opět to je komplex budov, tentokrát zahrnující i klášter. Velká, třicet metrů vysoká stupa k ukládání popela zesnulých je ve výstavbě. Byli jsme velice přátelsky přijati jedním z mnichů a ukázali nám opět kde co. Na nádvoří před hlavním chrámem je po levé straně asi čtyřmetrová socha Budhy na květu Lotosu a kol něj vodotrysky. Všude jsou zákoutíčka zvoucí k meditaci. V komplexu bylo živo, byla neděle a byly tam celé rodiny s dětmi.

Den jsme zakončili ve čtvrti Auburn, kde na místě bývalé bažiny a smetiště u Kačení řeky v roce 1977 otevřeli botanickou zahradu. Za ta léta už pěkně poporostla a japonské zahrady, které této botanické zahradě dominují, měly krásné podzimní barvy. Zahrada Zen se svými symbolickými horami, vodopády a mořským pobřežím vás uvítá hned po vstupu. Dále je pak vidět masivní kužel bílého písku, brána torii a brána měsíce, která nás zavede k jezeru a kameni uctívání na jeho západním okraji.

Odtud se nám jeví podstata japonské zahrady se zahradou domku čaje, pěti tradičními horami, hlavním vodopádem, ostrovem v centru, ornamentními mostky, zahradou v Ryoan-ji stylu, borovicemi a azalkami. Ve vodě nechybí ryby a vodní ptáci. Cesty se kroutí mezi tou krásou a podzimem zbarvené stromy mění scenérii v hýřivý tanec barev. Když vyjdeme z Japonské zahrady, tak tu je ještě zahrada růžová, se stovkami růží, zahrada deštného australského lesa a pak i rezervace australské fauny. Zde jsme se už za šera loučili s pštrosy Emu a malými klokánky.

Takže za asi osm hodin jsme vlastně objeli celý svět a ani jsme paty ze Sydney nevytáhli. Čína, Vietnam, pravoslavná Rus, Japonsko a nakonec Austrálie. Tak si myslím, že město jako Babylon má něco do sebe. Ostatně i za olympiády roku 2000 se vycajchnovalo a ohlasy byly veskrze pozitivní.

Další fotky najdete zde