Když jsem psala povídání o Ralsku, tak jsem se dočetla o dalším vartenberském hradu - o Děvíně nad Hamrem na jezeře. A tak následoval podrobný internetí průzkum okolí a našla jsem si výletní trasu - Děvín, Černý rybník, Stohánek, Divadlo. Drobnou komplikací se jevil fakt, že cesty značené na mapy.cz nejsou na mapě papírové.

V časech ne až tak vzdálených byl toto kraj, kde se těžil uran a tak nějak náhodou to zároveň byl prostor pobytu sovětských vojsk. A procházky krásnou přírodou kolem malebného rekreačního městečka Hamru na jezeře prostě nepřipadaly v úvahu. Doba se naštěstí změnila, jezero už je zase napuštěné, Hamr se opravuje do krásy a snad i do "zdraví".

Auto jsme "strategicky" zaparkovali u rozcestníku Pod Děvínem a vyrazili jsme po červené značce směr hrad. Počasí bylo příjemně výletové. Sice sluníčko nevykouklo, ale mlha nebyla, nepršelo, nefoukalo... a příroda měla úžasně barevný kabát.

Hrad Děvín založili snad Markvarticové před rokem 1250. Za Přemysla Otakara II byl hrad již v majetku krále. K dalším vlastníkům patřili třeba Vartenberkové, Bíbrštejnové, ale i Albrecht z Valdštejna. Hrad nikdy nebyl dobyt, od 17. století byl však neobývaný a jeho "rozklad" urychlila výstavba kamenných domů v blízkém Hamru.

Zřícenina je to rozsáhlá, výhledy na stříbrnou plochu jezera, pískovcové skály na okolních kopcích, na barevné stromy i zřícené zdi a oblouky, nás nutily k dalším a dalším fotkám. Beta se chovala jak šílenec, lítala, skákala, šplhala... občas jsem čekala, kde se zřítí. Nějak ji to stoupání na hrad vůbec nezpomalilo. Naopak, snažila se mezi tím průzkumničením lovit střídavě mě i páníka.

Vrátili jsme se na rozcestí pod hradem (mimochodem těch 200 metrů na hrad byla hodně minimalizovaná informace - možná tak vzdušnou čarou k prvnímu kameni předsunuté zdi) a pokračovali po červené. Prý se na cestě dá najít i římská mince císaře Antonia Pia - koukali jsme, ale žádnou další jsme nenašli :o)

Podle virtuální mapy měla naše kroky zkřížit zelená turistická značka, kterou "staré" (již ale porevoluční) mapy neznají. Zelenou značku nehledejte - taková tam opravdu není. Jedná se o naučnou stezku po malých přírodních památkách, značenou bílomodrou značkou.

Naše další zastávka byla na Černém rybníku. Lesklá vodní hladina rybníku, rákosí, přírodně velmi zajímavé přechodové rašeliniště se spoustou vzácného kvítí. Betka se moc vzorně nechovala, zkoušela, jak moc se bude bořit do podmáčeného mechu. Rašelinové obklady na tlapátka jsou prý moc príma.

Další úsek byl typický pro tento výlet - písčitá měkká cesta skoro po rovině, kolem nás borové lesy plné brusinek a skalnaté hřbety plné prapodivných pískovcových útvarů. Jen razavějící již trvale otevřené závory na cestách a kontrolní vrty čistoty vod připomínají doby minulé. Po pravé ruce nám postupně zůstal Kozí hřbet, Malý i Velký Jelení vrch a za chvilku jsme byli na rozcestí Stohánek. Přečetli jsme si povídání o místních přírodních krásách a vyrazili jsme hledat poustevnu.

Stohánek byl další vartenberský hrad, který snad zničili Lužičané již v roce 1441. Zbytky hrádku nejsou příliš patrné. Ve skalním bloku jsou upravené místnosti bývalé poustevny, která vznikla v roce 1760. Mimochodem právě sem umístila Karolína Světlá děj povídky Poslední poustevnice.

No a tady se stala ta chybka. Prostě Stohánek měl být ve skalách a po ruce byl kopec plný skal. A my na něj vyšplhali a hledali a hledali a hledali a poustevnu nenašli... Když jsme slezli (já i kus sjela :o)) zpátky na rozcestí, tak jsme si přiznali, že Stohánek nad námi zvítězil. Až doma nad mapou se to vysvětlilo - my prolezli křížem krážem Dlouhý kámen, Stohánek se nám smál na druhé straně silničky...

Řízky a kafe z termosky nám zvedly náladu a my pokračovali v pochodu. Opět široké pohodlné cesty, žádný asfalt ani štěrk, žádní cyklisté ani turisti. A tak jsme za chvilku dorazili k poslední plánované zastávce - skalnímu Divadlu - to je velmi fotogenická skalní brána. Nebo taky "vědecky" - přírodní amfiteátr budovaný křemitými pískovci s limonitovými inkrustacemi.

Beta stále klusala kousek před námi, občas se tryskem vřítila do lesa, aby se během pár vteřin zase otočila a letěla nás přepadnout. Výlet byl pro ni jako dělaný. Žádný asfalt, žádná suťová pole, jen měkko pod tlapátkama. A i když se skoro čtyři hodiny ani na vteřinku nezastavila, tak se netvářila ani trošku znaveně.

Naučná stezka nás bez potíží dovedla pod Široký kámen (taky moc hezký kusanec pískovce) a dál k rozcestí, kde čekal Yarda. Zpátky jsme zvolili cestu přes Ještěd, byla tam mlha, mžilo a Liberec byl mnohem podzimnější a studenější než kraj "za kopcem". Ne nadarmo se v Liberci říká, že "zakopčáci" se mají líp :o)