Musím vám říct, že Centrální distribuci se povedl obzvlášť vypečený kousek, když mi podstrčila mix Hurvínka s Napoleonem. Většina původních zkušeností se psy mi byla na nic. Po pravdě, dodnes nemám úplně jasno co je typické pro frbuly, za co může hendikep a kde už přebírá roli Pedrova nesporná individualita. Těžko odhadnout, kdo z nás dvou se učil (a stále učí) víc.

Už přechod od služebních psů ke společenskému plemeni byl poměrně pikantní. Pro mě určitě. S buldočkem (a pochopitelně i každým jiným psem) po boku se totiž nelze vyhnout určitému haló efektu. V praxi to v první chvíli vypadá tak, že: majitelé velkých plemen ohrnují nos, lidé v majetku útulkářů a voříšků podezírají ze snobství, pro chovatele společenských smetáčků je buldok neohrabaný plebejec, část psího i nepsího lidu se pošklebuje placatému čumáku... a k nám se vrhají příznivci frbulů a "divný lidi".

Zpočátku jsem se snažila vyzvídat moudra o specifikách plemene, ale rychle jsem se stáhla. Ne, neházím buldočkáře do jednoho pytle. Vím, že existují rozumní majitelé se sportovním duchem, kteří placatkám dopřávají vše potřebné, dokonce i běhají agility apod. Ale osobně jsem dost narazila. Venčit bez vodítka?!? V lese?!? A aby přišel na zavolání?!? Zbláznila jste se?!? Pedro jako ufon vypadal a já se tak cítila.

Naštěstí první klamný dojem se rychle rozpouští a tak kamarádíme s pejskaři a jejich chlupatci všeho druhu. Převažují sitajové (kdybyste zatápali, to je prosím sídlištní tajemství :-)), přátelští labradoři a největší Pedrovy lásky - dvě ovčandy. V kontaktu s ostatními psy buldočík hýří sebevědomím, které dospělost ještě umocnila a já občas trnu hrůzou, že z něj nějaký choleričtější jedinec právem nadělá fangličky.

Tedy, Pedro konflikty zpravidla nevyvolává, ale stačí drobná záminka a udatný býkohryz se s chutí vrhá do boje. Svaly se napnou, očička zajiskří a vzápětí zakopne o vlastní nohy. Předstírá, že salto bylo součástí pečlivě nacvičeného asijského útočného stylu a... v tomto okamžiku vstupuji do ringu a rozhicovanému chlapci chladím hlavu. A přemítám, jestli jsme to s tou socializací nepřehnali :o)).

Vzápětí si vzpomenu, jak se ušaté nedochůdče ve svých několika týdnech natvrdo ohnalo při tahanici o kus králičí kůže. Přemístit se v domácí hierarchii zkusili všichni naši psi, ale mnohem později, když s nimi cloumala puberta. Pojmy jsme si vysvětlili hbitě a názorně a k jeho cti nutno dodat, že žádný další pokus se nekonal. Bez zásahu by byl asi z dobráckého smíška protivný domácí tyran snadno a rychle. Málokterý pes tak klame tělem jako tenhle vykuločko.

Ale to jsem dost odbočila od igelitního hošíčka šikovného, ba geniálního. Ashovy kousky mi připomněly snadný nácvik základních dovedností u ovčandy a boxiny. Holky se naučily sedni, lehni, zůstaň atd. za pár piškotů, takřka obratem. I zabilancovala jsem ohledně výchovy buldočíka a k chlubení toho není mnoho.

Výčet dovedností je stručný. Tak tedy. V půlroce chlapcova bytí jsme se slavně dopracovali k udržení čistoty koberců a dalších podlahových krytin. Hurá. Už jsem to začínala vidět bledě. Prozíravě jsme od počátku vymetali všemožné dopravní prostředky, takže chlapec trpělivě snáší přesuny. Pokud spolucestující nenašátrá v torničce řízek kupříkladu. Ale uznejte, že to už je značná podlost. Byť je buldok žravý převelice, nežebrá hlasitě a drží se hypnotických metod.

Přivolání není stoprocentní, ale pokud není na obzoru přitažlivá čubina nebo erupce na Síriovi, dá si paličák říct. Nechá se v klidu ošetřit, ať už jde o oči, uši, bolavou tlapku nebo rentgen. Jednoznačně nejfrekventovanějším povelem venku je fuj a nesmíš, které miláček dobře zná a jsem-li v dosahu i dbá. Tím jsme s výčtem umů u konce.

Přejdeme-li k neumětelství, téma je ihned bohatší. Velkoryse pominu jeho zálibu v potápění - snad teta Vave do jara vychytá mušky u svého patentu na vodní airbag. Od počátku jsme horlivě socializovali a zápolili se zdánlivě banálními překážkami, které se vinou pochroumané koordinace zdály nepřekonatelné. Když dnes překračujeme titěrný rygolek na naší obvyklé trase, nedá se nevzpomenout na štěněčí nářek a strach z deseticentimetrové skuliny.

Nezapomenu na jedno zimní odpůldne, kdy bylo Pedrovi cca půl roku a já si zděšeně uvědomila, že jsme se vůbec nedostali k povelu sedni. No, ono zas až tak divné to nebylo. Učte psíka sedni, když pořád leží, že? Obratem jsme se pokusili nedostatek napravit. Po několika dnech tréninku, kdy buldočík po zvolaném povelu nechápavě koulel očkama a naznačoval, že takový prapodivný nesmysl slyší prvně, jsem přehodnotila situaci. Obejdeme se bez sedni. Lehne bez povelu. Zůstaň mu oznámím (a přivážu ke sloupku). Bez aportu se dá pohodlně žít.

Typickou ukázkou buldočího ostrovtipu je situace, kdy procházíme úzkou cestou mezi zahrádkami. Zprava seshora se za plotem ozve místní ostražitý hlídač a buldok na revanš zaútočí - vlevo dolů :o)).

Ke skutečným potížím dochází kvůli buldočí absenci pudu sebezáchovy. Jedno, jestli se jedná o vodu, skály, psy, elektrické ohradníky či auta. Kamikadze hadr. Pitomý? Nepoučitelný? Eh, není to totéž? S absolutní důvěrou se spoléhá na člověka v zádech. A zcela automaticky předpokládá nadpřirozené schopnosti svého doprovodu. Věštění bezprostřední budoucnosti, superrychlé starty, postřeh jak Superman...

Na to, jak žije krátce už má na kontě slušnou řádku nebezpečných příhod. Nezbývá než doufat, že jeho dosud velmi bdělí strážní anjelíci nepovolí ve střehu. Co tak zmínit v závěru? Snad že krása ani inteligence nejsou všechno :o)).

Další fotky najdete zde