Mini historka o jednom pozdně podzimním odpoledni...

To bylo tak. Jedno krásné podzimní odpoledne, když sluníčko svítilo a hřálo, jako by za dveřmi nebylo nejtemnější období roku, Jeník ukončil velmi brzy pracovní proces a že tentokrát půjde s náma ven.

„No dobrá, ale kam půjdeme? Třebas k Rybničnímu zámečku a budeme se šmrdolit po louce nad rybníkem.“ ... „Dobrá, a vezmi Erníkovi suk, furt ho tu máš schovaný, ani si s ním nepohraje,“ vece moudře otec rodu. Je pravda, že uzel na laně ven většinou nebrávám, mám ho schovaný pro účely hry na cvičáku, tak aby se moc neokoukal. Ale páneček na vycházce je ještě vzácnější než hodina na cvičišti, i hračka vzata s sebou.

Na podzimní vycházce u rybníka

Nevím, kdo znáte místní terény? V podstatě všude rovina, jenom louky nad rybníky jsou zvlněné a tady to má Ernest moc rád – může lítat nahoru a hlavně dolů hlava nehlava, noha nenoha. Když jsem mu metla uzel, letěl dáleko a Erník zabrzdil až dva metry za ním a radost veliká. I vymyslela jsem si, že budu házet proti svahu – roztočila jsem lázo s uzlem a mrsk s ním... a hledím, kam dopadlo... a Erník běží a hledí, kde je uzel... a uzel nikde. Teda ne nikde, nikde na zemi... jinak si spokojeně visí vysoko na borovici. Ano, všude kolem louka stromů prostá a já se trefím do borovice – kdybych se chtěla trefit, tak nedohodím ani do poloviny vzdálenosti, jak vtipně poznamenával další půl hodiny Jenda.

No nic, pejsek je smutný, že se mu ztratila hračečka, nezbývá nic jiného, než vyslat záchranáře – a protože hasiči široko daleko nejsou, musel nastoupit Jeník. Teda, řeknu vám, už dlouho jsem se tak od srdce nenasmála, než to odpoledne! Kdybyste ho viděli! Hledal nejprve klacek, kterým by házedlo sestřelil. Když našel, šel ho Erník přemlouvat, že by bylo lepší se o něj přetahovat.

Je třeba si dobře připravit házecí nářadí

Když se zbavil Ernesta, pokoušel se vrhat – no lítalo to všude kolem, a já mu nemohla ani pomoci, protože jsem klečela na zemi a řehtala se jak kůň – ani mluvit jsem nemohla, jenom ze mne vycházelo he-he-he. A když se mu konečně podařilo zasáhnout kýžený předmět, tak efektem bylo jenom to, že ho pohodil o patro výš. To už jsem ležela na zemi, mlátila rukou do země a lapala po dechu, slzy stírala a Erník na mne nechápavě hleděl, co že mám za nebezpečný záchvat.

Já se nesměju

Ale nakonec Jan našel dlouuuuuuhou panohu (panoha je takový klacek s vidlicí na konci) a provaz na ni ulovil. Erna se radoval, že se mu vrátil uzel, Jeník se radoval, že je tak šikovný a já se radovala, že jsem záchrannou akci přežila.

Povedlo se

A vůbec – to odpoledne bylo díky této malé příhodě kouzelné, nakonec jsme se bavili všichni tři. Tak až příště vyrazíte do přírody, nezapomeňte si sebou vzít štranek se sukem, určitě se pobavíte.

Vaše YGA

Foto: autorka. Další obrázky si prohlédněte tady přímo na Rajčeti.