„To je fuj!“ je jedna z velmi častých vět u nás doma i venku. Usilovně jsem se snažila naučit psy vyplivnout to, co zrovna žvýkají, ovšem úspěch byl jen částečný.

Borůvka je prostě popelnice – ochutná kde co, venku žere trávu a občas ožvýká i nalezenou zaječí packu. Pokud zavřískám důsledně, nalezený předmět vyplivne, aby si to se mnou nerozházela.

Světluška už není ta hubená žížalka, která byla neustále litována, je to normálně rostlá pejska. Jenže manýry ohledně nalezených zajímavostí má spíše štěněcí. Vyplivne je jen tehdy, pokud zaječím dostatečně zoufale.

Když na podzim na terase sebrala kočce přinesenou myš, načapala jsem ji ve chvíli, kdy jí z huby čouhal jen ocásek. „Fuj!“ nebylo dostatečně zoufalé, spíš znechucené, a tak gaučová princezna jen mohutně polkla. Bylo jí řečeno, že je čunče, ale myš bez potíží strávila.

„Fuj!“ nefunguje na kočku. Funguje „vypadni, koča!“ když je Maceška přistižena, jak olizuje Mušketýrovi paštiku z chleba k snídani. Ke své hanbě přiznávám, že při poukazování „tady mi to užrala!“ jsem se zajímala hlavně o to, jestli to okousala i s chlebem a já budu muset mazat nový.

Tuhle za mnou přišla Borůvka do pracovny a zamyšleně přežvykovala. Zajímala jsem se, co to má – Borůvka dokáže vytáhnout zbytek svačiny i ze zapnuté kabelky. Sice děsně oslintá zip, ale po rozepnutí zipu dokáže bravurně vybalit svačinu i ze smršťovací fólie. Psice se na mě podívala a vyplivla mi na tašku žvýkačku.

Proboha, kde to ten pes vzal?

Další články najdete zde:  http://matyldin-svet.webnode.cz/