Celé odpoledne si člověk se psem hraje, jdeme do lesa, dostávám žrát, jsem vypuštěna na zahradu... páni mezi sebou přitom čile komunikují a pes ví, že nic neví - stačí mu s nimi prostě být.

Někdy na mě někdo něco zavolá, řekne, přikáže, a protože to pokaždé udělá stejně, dobře jeho zvláštní řeči rozumím; vím, jak se mám zachovat - ne už, pravda, jak se opravdu zachovám: viděl-li kdo už někdy psa-mazáka? Vždyť na jaře mi bylo dvanáct! Ostatně moc pozdravuji všechny zdejší kolegy, ani jsem jim všem nestihla odepsat...

S tou člověčí řečí je to ale opravdu nějak divné. Mám pocit, že lidé jsou skoro všichni blázni. Připadá mi, že blouzní - abych to vysvětlila: našinec přece štěká a vrčí, jen když k tomu má nějaký důvod. Obvykle takový, že něco ohrožuje smečku - pes uslyší, ucítí, uvidí, a spustí: "Pozor, pane! Nepřítel v teritoriu!" Ano, také lze naší řečí loudit; používáme k tomu kňučení, abychom sdělili jediné - "lituj mě." Dobře se nám za tisíce generací osvědčilo ozývat se, jako když máme strach... ale to jsem odbočila. Chtěla jsem jenom vysvětlit, proč si myslím, že ti dvounozí tvorové jsou někdy divní....

Mají kupříkladu takové malé krabičky, které občas zazvoní nebo začnou hrát. Pokaždé je berou do rukou - a hovoří. Na koho? To je mi právě záhadou. Páni si zkrátka občas mluví jen tak sami pro sebe. Asi k tomu potřebují to zvonění, možná, že ty krabičky jsou jakési jejich "prodloužené" uši (pán totiž jednou říkal, že technika prodlužuje smysly člověka - tomu teda nerozumím, protože nos má pořád stejně krátký a uši také nic moc). Krabička zazvoní, člověk vyskočí a začne do ní cosi odříkávat. Musí tu tedy být velice nebezpečné nebezpečí, když ani já, domácí hlídač z povolání, o něm nic nevím.

Pro jistotu jsem proto onehdy, když paní s krabičkou zrovna cosi zřejmě velice podivného odháněla, zabrousila do předsíně, i koupelnu jsem prozkoumala, není-li adresát těch slov schovaný zrovna tam - nic. Na koho to teda mluví? Vrátím se, paní mlčí. Spokojeně uléhám, po zásluze hrdá, že nepřítel mě asi nějak zaregistroval a moudře se stáhl, když tu náhle - zase. Velitelka znovu volá o pomoc. Blafknu tedy preventivně, plně v rámci svých možností, a znovu se vydávám na stráž. Zabrousím tentokrát i na záchod a do pokoje, ba knihovnu i pročuchám, až do nejzazší bichle, ale zase nic... a paní stále vzrušeně hovoří - no chápete to? Na koho, když pán tu jen zatím němě čumí do knihy, jako by byl hluchý... ?

Předchozí text jsem psala dnes ráno; teď večer mě ale napadlo, jak to ve skutečnosti vlastně je: abych to vysvětlila, musím začít zeširoka. Lidé mají také přístroje, které na ně hovoří, i když nikoho není vidět. Jeden je i s takovým nepříjemným blikátkem, na němž nerozeznám nic, takže k televizním divákům nepatřím. Páni to nicméně většinou soustředěně sledují.

Pochopila jsem, že jako si lidé pěstují mě (pták a hlodavci tří druhů už od nás naštěstí nějak zmizeli), stejným způsobem si chovají i jakési mluvící skřítky, kteří bydlí v těch přístrojích. Nejspíš jim sdělují důležité zprávy. Na rozdíl ode mě ale nepotřebují venčit, žrát, ba ani se mazlit, takže mi nevadí. Vlastně jsem tuhle moji konkurenci nikdy ani neviděla. Když jsem s nimi sama doma, nechávají mě na pokoji, takže proti nim nic nemám.

A právě takoví skřítci, jak mi teď došlo, bydlí i v těch krabičkách, akorát mnohem menší, asi jako ti létající mrňousové, co je našinec může schlamstnout, aby ho neobtěžovali, i když chutnají stejně nevábně jako ty bílé kuličky, co mi je paní vždycky musí do něčeho dobrého zabalit, aby je do mě dostala. No a ti mrňousové bzučí z těch krabiček tak potichu, že pán si jejich obydlí musí přiložit až úplně na ucho - no vždyť se jen podívejte, jak má člověk ty uši malé. Asi si s nimi domlouvá nějaké strategické záležitosti, o jakých já nemám ani potuchy.

Vidím ale, že jsem se tu zase nějak rozpovídala. Pán kdysi pravil, že kdo chce být šťasten, neměl by být filosofem. Ani za mák tomu nerozumím, a tak tu raději povím ještě něco o sobě. Ač stará dáma, pořád někdy proháním auta přes celou zahradu, až ujíždějí, jako by je honil praotec vlk. Myslím ale, že to už jsem tu někdy říkala. Každopádně při tom stihnu stále leccos vyčmuchat, a teď na podzim je toho věru nemálo. Všechno už pěkně vyrostlo, vyzrálo, a teď příroda začíná odpočívat; i já - byť již neuběhnu celý závod od domu k brance jak zamlada, i když už mě na celodenní procházky nikdo nebere, stále ještě kypím vitalitou, jak by asi lidští senioři konstatovali.

Užívám už si ovšem svoje pohodlí stáří: ráno se na všechny čtyři dobrovolně postavím, až když se zcela rozední - lituji své lidi, kteří už teď vstávají za tmy. Pravda, odnese to i našinec: komu se chce ráno z teplého pelechu do pošmourné rosy? Alespoň teda zahradu pořádně proštěkám, jen ať všichni slyší, kdo je tady pánem mezi věrnými druhy svých pánů!

Onehdy měl ale pán nicméně výraz kyselý; to když jsem za tu svobodu nevděčně odmítla se vyvenčit a drala se honem dovnitř, zpátky do pelechu na křesle (mám na různých místech čtyři) - pamatoval si nejspíš, jak po mně předevčírem uklízel na parketách u dveří na terasu... paní zase tuhle v noci moji hromádku odstraňovala, a on přitom zařezával - inu, ano, jak nažraný našinec. Psovi se v tomto věku přihází zkrátka leccos nemilého, ale zdá se, že lidé stále ještě úctu ke stáří ctí, i kdyby ho měli mlátit holí, jak jsem jednou slyšela, čemuž ale nerozumím, protože tady mi to nikdy nikdo neudělal...

Večer páni poslouchají skřítky z bedny, nebo jen mlčky hledí do těch papírových špalíčků - to klimbám, vědoma si povinnosti ještě jednou dnes naposledy při venčení zkontrolovat, zdali je v okolí domu bezpečno. Jsem prostě u všeho, co se u nás děje, a tak mám dozajista šťastný psí život. Hodně věcí už neřeším - děti mě teď nechávají lhostejnou, ostatní psi netečnou. Ba už i kočky - představte si jen, že k nám nedávno zabloudily, stará i s koťaty, a kdoví, nevrátí-li se... Viktor totiž říkal, že kde dostaly nažrat, tam se vrátí ... - tak nevím. Svojí věcí jsem si nicméně jistá, neboť kdo tu naší domácnosti zůstává zcela oddaný, jsem stále já...

Vím už dnes i dobře, jaké je to být neviditelným psem. Jeden je tak nejšťastnější, pes i člověk. Jinak mě vážně nejvíc baví, když můžu jen tak bloumat po zahradě a štěkat, na co se naskytne. Stačí mi, když některý z pánů je přitom v dohledu. Pendluji mezi členy smečky. Každý se zabývá tím svým - paní dělá na záhoně, pán nedělá nic, já jsem u všeho. Vážím si toho, že sluníčko svítí, všechno voní jeho vpravdě hvězdným darem, každý kout zahrady je jiný a já mezi tím můžu jen tak volně pobíhat - jsem zkrátka na světě stále stejně ráda.

Dá-li mi Bůh, ráda se tu s Vámi zase za rok sejdu - haf !!!

Milan Dřevojánek

Milí Zvířetníci, zdravím s Dušičkami a přeju Vám všem, abyste na své blízké za Duhovým mostem mohli vzpomínat bez bolesti, jenom s láskou, která - je-li opravdová, skutečně se smrtí nekončí.

Vaše Dede