Toto moje foto je z letošního léta, které jsem prožila se svými páníčky na naší chatě Rozárce přímo u řeky Lužnice a je mi málo přes pět let.

Narodila jsem se v krásném jihočeském kraji a moji páníčci si pro mě jeli z Prahy až do mého rodného Veselí nad Lužnicí. Vlastně jsem zůstala svému kraji věrná, protože od jara do podzimu cestuji i se svými zvířecími kamarády každý týden na chatu, kde nám zvířátkům je nejlíp.

A kdo jsou mí kamarádi? Je to andulák Michal, který od rána do večera prozpěvuje na terase, naučil se cinkat jako zvonečky, co má v kleci, a ode mě se naučil i štěkat. To proto, že když trávíme čas bez páníčků v Praze, tak já štěkám na různé pazvuky z ulice a Michal asi nechce zůstat pozadu.

Ještě mám kamarádku Sabinku, to je tříbarevné morče, které jsme si přivezli před dvěma lety z prázdnin na Valašsku, kde bydlí rodiče mé paničky. Sice jsem na ni ze začátku žárlila, protože to bylo samé ťuťuťu a já měla pocit, že jsem na druhé koleji. Nebyla to pravda a já si zvykla. A nemusím být v kleci, jako je Sabča s Michalem, v tom mám obrovskou výhodu.

Ale ne vždy byl můj život tak růžový. Už jako čtyřměsíční štěně jsem se svou člověčí kamarádkou Domčou, která je dcerou mé paničky, soutěžila, kdo bude dřív v bytě. No a co myslíte? Prohrála jsem, zamotala jsem se Domče pod nohy a skončila se zlomenou tlapkou u veterináře. Věděla jsem, že to bylo Domče líto, moc tenkrát plakala a já své paničce bolestí prokousla palec, když mě utěšovala.

Dostala jsem injekci a dlahu, aby mi tlapka v kloubu srostla. To trápení trvalo dva měsíce, ale byla jsem statečná a uzdravila se. Od té doby však občas skáču po třech, když mě citlivá tlapička zebe víc než ty ostatní.

A víte, co se stalo, když mi byly tři roky? Byla jsem s paničkou na kafíčku u sousedky ve vedlejší chatě a najednou se objevila fena německého ovčáka, které jsem se asi nelíbila. Prohnala mi faldy a prokousla mi hřbet.

Moc mě to bolelo, ale jak jsem krásně vlasatá, tak moje paní kousanec neviděla a myslela si, že jsem se jen lekla. Ale v noci to moc bolelo a já při každém otočení na postýlce pískala jak v posledním tažení. To už všichni kolem mě věděli, že to nebude v pořádku a v neděli mě vezli k veterináři až do Milevska.

Byl to opravdu báječný doktor. Byl na mě moc hodný, prohlédl mě a našel rozšklebenou jizvu po kousnutí, vyčistil mi ránu, dal injekci proti bolesti a já se najednou cítila jak znovuzrozená.

Naštěstí ta zlobivá fenka byla poctivě očkovaná, tak mě nečekala žádná nepříjemná vyšetření. Ale bohužel od té doby se bojím psích kamarádů. Vím, že by si se mnou rádi hráli, ale já už žádnému nevěřím, i když je malý jako já.

Jestli si ale někdo myslí, že když jsem malá, tak jsem nemotorná, tak se mýlí. Nevěřili byste, jak dokážu být houževnatá a vytrvalá. Miluji procházky a dokážu uběhnout klidně i pět kilometrů. Pravda, trochu se mi potom motají nožičky, ale jsem krásně unavená přírodou.

V Praze bydlíme na Bílé Hoře, kde také není zle, ale příroda, obzvlášť jihočeská, je příroda.

Tak někdy příště! Haf! Haf!

Vaše Sindy

***