Slyšeli jste někdy o hospodářském právu? Takovou snůšku nesmyslů aby člověk pohledal i vedle tvrdé konkurence marx-leninských předmětů, a nedosti na tom, naší pedagožkou a zkoušející byla osoba, též známá jako Rudá komisařka, která očividně hodlala dostát svému jménu a své pověsti a u zkoušky nás všechny zdrbat jako financ kozu.

Jaký div, že když se začaly hroutit státní hranice, berlínská zeď a stávající režim, ani nás nenapadlo se snad nedej bože učit, ale spekulovali jsme především nad tím, zda se nám podaří se z již zcela zbytečné zkoušky nějak vylhat, když už tedy splnila svou historickou úlohu a zmizela v propadlišti dějin. Různí spolužáci to řešili různě, mrzké charaktery se s indexem plížily za dobrotivým profesorem Plívou, který je obratem ze své pracovny vyhazoval se slovy, že takový paskvil už nikdy v žádném případě zkoušet nebude, a nechť si přijdou za rok na zkoušku z práva obchodního.

Veselejší kolegové se kouzlem nechtěného dostávali do situací, kdy je Rudá komisařka, venčící jezevčíka v parku na Karlově náměstí, vytrhovala z milostných hrátek na lavičkách slovy: "Vy se raději jděte učit, mládeži, já si vás všechny pamatuju," a já jsem usoudila, že tu zkoušku prostě úspěšně složit nemůžu, nemá tedy smysl se cokoliv učit, a čas takto získaný raději vynaložím na pořízení vytouženého psa.

Můj táta mi psa vždycky zakazoval, a uváděl proto nejrůznější více či méně dobré důvody, které jsem ovšem akceptovala vždy pouze z donucení a jako platné výhradně do doby, než rodině ukážu záda. Jakmile jsem se ale od rodičů opravdu odstěhovala, moje touha mít pejska opadla - byla jsem celý den ve škole, a byla jsem si vědoma toho, že by to pro začátek společného života se čtyřnohým přítelem nebylo kdovíjaké terno. Protože ale věci jdou svou cestou, kamarádka Míša se mě zeptala, proč si vlastně nevezmu psa z útulku a já jsem začala při svých popřevratových toulkách Prahou nacházet malé zasklené skříňky Pražského spolku ochránců zvířat s nabídkou psů k osvojení.

Kombinace obojího byla zřejmě tou rukou osudu, která mě popostrčila k činu, ale na své poměry jsem se rozmýšlela velice dlouho - od ledna do dubna 1990. Jednou jsem ten telefon ale přece jenom zvedla, a příjemný ženský hlas na druhém konci drátu se mi celou věc nejdříve pokusil rozmluvit. Ani se teď nedivím - bylo mi všechno jedno, prostě jsem jenom chtěla psa. Jakéhokoliv. Neměla jsem ani ponětí, co s ním.

Můj anděl strážný ale opět stál při mně, takže se pro mě našla v depozitu u jedné slečny z ochrany zvířat úžasná, milá, hodná, přítulná, poslušná fenka Jessinka. Byl jí asi rok, byla černá jako uhel s hnědým pálením na nohou, středně velká, středně hubená, velmi špinavá, se světle jantarovým pohledem, který ve smolně černé tváři působil opravdu zvláštně. Někdo ji před Vánoci přivedl, že už ji nechce, že moc vyrostla.

Báječně jsme se spolu sžily a já jsem svůj čas namísto ve škole trávila dlouhými procházkami s pejskou v lesoparku. Všechno šlo skvěle, jen jeden červíček pochybností ve mně hlodal - jak pejsku přijmou rodiče? Mamince, která v té době byla dlouhodobě hospitalizována, a domů chodila jenom na propustky, jsem to zatelefonovala do nemocnice a její absolutně nadšená reakce mě překvapila - prý také vždycky chtěla pejska, a hned se přijede podívat, a jak prý si spolu všechny tři užijeme. Ale co s vyhlášeným cholerikem tátou? Obě jsme byly hrůzou bez sebe, co se bude dít, až se to provalí, vymyslely jsme tedy seznamovací plán.

Nadešla další neděle, maminka, propuštěna z nemocnice, od rána vařila, pekla a smažila, údajně na oslavu svého návratu a já jsem se s Jessií chystala procestovat celé město, abych svému vzteklému otci, který bude upraven do lidské podoby řízky s bramborovým salátem a čokoládovým dortem, představila svou novou chlupatou přítelkyni. Tatínkovi vždycky dobré jídlo dodávalo na snášenlivosti a lásce k bližnímu, a toho jsem bezezbytku hodlala využít.

Pominu-li veškerá protivenství při skoro dvouhodinovém cestování narvaným autobusem a tramvají na trase Jižní Město - Liboc s větším psem, po němž jsem vypadala jako po wrestlingovém zápasu, všechno šlo výborně a v domluvenou hodinu jsem odemykala dveře rodičovského bytu. Přivítala nás vůně řízků a zakaboněný otec, to však psovi nebránilo, aby se na tatínka radostně nevrhl, neometal ho, neolizoval a nelezl mu na hlavu, jakoby věděl, koho má přesvědčovat. Trnula jsem hrůzou, kdy tatíkovi dojde, že vlhký psí zrak a huba plná slin nejsou projevem náhle propuknuvší lásky k němu, ale k řízkům, otec však zjihl, a začal shánět salám.

Povídám: "Tati, to je můj novej pejsek, jmenuje se Jessinka, a je z útulku."

Otec vece: "No jo, je pěkná, ale je hubená, má hlad, musíš ji pořádně krmit".

Já (zvýšeným hlasem): " He? Ale já si ji nechám, tati, je moje, nikomu ji nedám, už jsem ji převzala a podepsala jsem papíry!"

Otec: "Neřvi na mě, nejsem hluchej. Jasně že si ji necháme, je bezva, moc hodná, a jak pěkně poslouchá a dává pac! Zvládneš to se školou? A nepotřebuješ peníze na veterináře a tak?"

Maminka: "Ale Oldo …"

Otec: "To je v pořádku, když je teda naší mladý, já psa v žádným případě do bytu nechci, ale tohle je něco jinýho. Ty, hele Elo, proč se sebou něco neuděláš, vypadáš fakt příšerně."

Já: "Grrrr…"

Po tomto trialogu jsem pocítila nutkavou potřebu požít velkého panáka tvrdého alkoholu, i v šoku jsem se odebrala do kuchyně, a začala hledat flašku. Na nevhodnost mé volby mě upozornila maminka, která mi jemně vykroutila z třesoucí se ruky láhev denaturovaného lihu, a sdělila mi, že jestli jsem přijela chlastat, tak to jsem tedy nikam jezdit nemusela, ona má se mnou starostí i bez mé opice a mýho psa dost. Těch mých blbých nápadů se bojí celá rodina, ona má ze mě a z čuby nervy nadranc, a příště se nechá zavřít rovnou do blázince, kde jí bude beztak nejlépe.

Nejhorší je ale stejně ten starej cholerik, kterej nikdy neudělá, co se od něj čeká. Nikdo na ni nemá ohledy, ale ona se natruc pověsí, a to si teprve užijeme, až ji budeme odřezávat, to budeme litovat, schválně ať se na kriminalistice zeptám kluků ze soudního, co je to za lahůdku. S takovouhle tu školu teda nedostuduju, a ona osobně opravdu neví, kdo mě bude živit … et cetera … et cetera.

Já jsem přitom ovčím zrakem tupě sledovala, co se děje na pánvi na sporáku, a nemohla jsem za živý svět přijít na to, co je špatně. Na jedné plotýnce strašlivě prskající pánev s řízky, na druhé plotýnce mísa s již usmaženými krasavci, drženými v teple, nad tím se vznáší vůně mytého nádobí a maminčina nervozitou se chvějící ruka, dolévající z láhve oleje do pánve… z láhve oleje… do pánve pod řízky… a bingo! Není to láhev oleje, je to láhev Jaru!

Příchod Jessinky na dalších dvanáct let do naší rodiny byl tak oslaven vyhozením sedmi nádherných řízků, protože jenom dva první byly usmaženy lege artis, bez předsmažení s jarovou příchutí. Ty další se ani po oloupání trojobalu jíst prostě nedaly. Ani ten pes je nechtěl. Nebezpečí prozrazení, rodinné ostudě, a našemu definitivnímu znemožnění před zcela klidným otcem co nebezpečných hysterek zabránila kupodivu v tu chvíli již duchapřítomná maminka, která bleskurychle pánev s inkriminovaným obsahem strčila do trouby, a tatíkovi, pídícímu se po původu smradu v kuchyni, úspěšně namluvila, že do pánve nalila horkou vodu s jarem, a dala ji do trouby, aby se v teple lépe odmočila.

O ty dva řízky jsme se stejně nakonec nějak podělili, salátu bylo dost, a za všechno jsem mohla samozřejmě já. A co myslíte? Tu zkoušku z hospodářského práva nakonec opravdu zrušili!