Sobotní ráno začalo jako obvykle, dobře. Velcí páníci mi odjeli koupit čerstvé rohlíky, já jim jako vždycky slíbil, že budu hodný a tiše čekat na jejich návrat a poté jsem se odebral škrábat na dveře paničky pokoje, ať kouká vstávat a vyhlížet ty rohlíky se mnou. Tentokrát to zabralo rychle, tak jsem ani nemusel přikročit ke štěkání.

Posnídali jsme, a když jsem dožvýkal poslední sousto s máslem, hodlal jsem jít na svou oblíbenou procházku. Ale zrada! Panička se k ničemu neměla a ještě pronášela věty, podezřele prošpikované hnusným slovem čekat. Nesnáším čekání! Naštěstí do toho zazvonil zvonek a tak jsem se utíkal podívat, kdo tu takhle po ránu otravuje. A když už budeme u dveří...

Ty se otevřely a proti mně stály dvě kavalíři holky! Ruby krasavice a její blenheimová kamarádka. Zvláště zrzavá krasavice mi hned padla do oka. Bylo mi jasné, že bych byl sám proti sobě teď někam chodit. Ochotně jsem je pozval dál a ukázalo se, že jsem udělal dobře. Byla to slušná návštěva, jejich panička mě totiž obdarovala nádherným balíčkem plným dobrot, převázaným mašličkou s párky.

Protože jsem byl zrovna po snídani, tak jsem své paničce dovolil ho prozatím uložit na bezpečné místo a šel jsem se blíž seznámit s kavalírkama. Za chvilku jsme se domluvili, že se vlastně známe. Před dvěma lety jsem totiž byl u Lily a Aztéky na návštěvě, ale abych se přiznal, tehdy je tam okouzloval spíš Brian a mě víc zajímala jejich zahrádka.

Teď to ale bylo něco docela jiného. Odebrali jsme se všichni na naši zahrádku a tam už byl nachystán můj narozeninový koutek. Měl jedinou vadu na kráse, byl zatím úplně bez jídla. Ale panička to rychle napravila a začala snášet. Naštěstí ne vajíčka, ale ty sušenky, co včera pod mým dohledem napekla. A samozřejmě dort.

Potom následovalo focení, nejotravnější část každé oslavy. Před sebou hromady jídla a já, abych něj jen koukal. A tentokrát navíc s obavou, že mi ho zblajznou hosti. A taky že chtěly! Kdo by to byl do něžných dam s takovým rodokmenem řekl? To mě tedy dost naštvalo a tak jsem se za trest s nimi odmítl fotit. Paničky když viděly, že se jim situace pomalu, ale jistě, vymyká z rukou a dobroty mizí závratnou rychlostí, uznaly, že toho bylo dost a konečně došlo na rozdělování darů.

Každý jsme dostali svůj dáreček. Musím se pochlubit, že já jediný jsem věděl, co s takovým balíčkem. Přece rozbalit a sníst! Holkám musely pomoct s rozbalováním paničky. Vzájemně jsme se přesvědčili, že nikdo nedostal nic lepšího a pak jsme se vrhli na zbytek sušenek. Dort byl zatím zabaven, prý ho dostaneme až po procházce.

Když se paničky dostatečně vypovídaly a my si zatím trochu odpočinuli, vyrazili jsme ven. Protože jsem byl po dobrém jídle dobře naladěn, tentokrát jsem neprotestoval, že chci na sídliště a souhlasil, že ukážu návštěvě náš park. Jen nemuselo být takové horko, to já nerad a tak jsem brzo zavelel k návratu. Ale jinak mi štěstí ten den přálo, protože cestou zpět jsme potkali strejdu s jeho Maxem, kterého nemám rád. Tentokrát jsem se ale tvářil, že je vzduch a jen jsem se kochal, jak mi mé kavalíři ženské závidí.

Po příchodu domů jsme dostali slibovaný dort a já ještě předvedl, co všechno umím z tance se psem. Zanedlouho nastal čas se s návštěvou rozloučit a tak jsem je doprovodil k autu. Vlastně to byla fajn návštěva, ale jak se říká, dobrého po málu. Snad někdy zase přijedou.

Zapomněl jsem jim totiž ukázat hlavolam.

Váš Reny

Paniččin dovětek:

Sýrové sušenky od Maričky a játroví publikované PetrouK mělo obrovský úspěch. Zejména játroví. A přitom to tak zprvu vůbec nevypadalo.

Játroví pečící se v troubě změnilo barvu na nic moc hnědou, vůně nelibé, po seškrabání z plechu konzistence podivně vláčné, chuti neutrální. (Vynechala jsem česnek, Reny ho nerad). Pes spící pod stolem na tovar vytažený z trouby nereagoval, což bylo také znervózňující. I uložila jsem ho do lednice, děj se druhý den vůle boží. A ona se děla.

Jakmile bylo játroví vyneseno na světlo denní, kavalíři se sběhli. A hodlali ho hned zbaštit všechno a samozřejmě každý nejvíc. Když pak jedna návštěvnice (nebudu žalovat která) na Renyho ňafla ve smyslu - tenhle kousek je můj - ten se smrtelně urazil a po zbytek dne si jich téměř nevšímal, kromě hlídání, aby mu něco nesnědly.

To sýrové sušenky byly od začátku hotové krasavice. Sice pracnější, ale vonící, do zlatova vypečené, radost pohledět. Pejskům taky moc chutnaly, ale jak se objevilo játroví, byly až na druhém místě.

Fotky můžete vidět zde.