Chtěla jsem sice původně založit nějaký blog, abych tam mohla psát týden po týdnu, jak se vede a jak pokračujeme. Nakonec ale člověk míní a běh života mění.... Takže jsem tu dnes malým shrnutím.

Začalo to, když jsem jela na chalupu. Sto šedesát kilometrů cesty za volantem člověka trochu otupí tak, když jsem sáhla rukou za sedačku, kde vždy cestu prospí moje fenky, a nahmatala oteklý krk Kačky, napadla mě jen nějaká reakce na dva dny staré očkování.

Druhý den jsem si její krk znovu prohmatala. Její podčelistní uzliny byly velikosti slepičího vejce. Usmyslela jsem se, že hned v pondělí zavolám veterináři, co mi ji oočkoval, zda je možná ta reakce nebo jde spíš o infekci. Dověděla jsem se, že podčelistní uzliny nebývají po očkování naběhlé a že to bude chtít prohlídku na klinice. To samé mi smskou potvrdila i naše milá Lucka.

Na nic jsem nečekala a stále ještě pohromu netušíc, vyrazila. Tu zástavu dechu, tu nemožnost polknout, tu hlavu plnou strachu znají snad všichni pejskaři. Všechny hmatatelné uzliny Byly velmi zvětšené, což dle veta vedlo k poměrně jednoznačnému závěru. Ještě existovala pramalá naděje, že Kačka prochází nějakou silnou infekcí, ale ta naděje byla velmi malinkatá. To hrozné slovo lymfom bylo o to hořčí, že mi současně i veterinář řekl, že to není jako u lidí, kde je to dobře léčitelné, naopak u psů to téměř vždy vede ke špatnému konci.

Nabídl mi tři možnosti. První byla bez léčby a ta vedla k posledním dvěma týdnům Kačky života. Druhá byla udržovací forma pomocí kortikosteroidů, zde byla možnost dvou až 6 měsíců života, ale také spousta vedlejších účinků. Třetí možností byla chemoterapie. Zde jsem už od veta vycítila určitou nejistotu, spojenou s nepříliš často prováděným úkonem.

Také mi řekl, že pokud se už nááááhodou podaří najít dobrou chemoterapii, tak pes ji špatně snáší a moc mu nepomáhá. Prý nesmí přijít pes ani do styku s dětma....Vzala jsem si prozatím pro Kačku ty kortikoidy a nechala jí tam odebrat vzorky z uzlin tak, abych měla jistotu, že to opravdu je ten hnusný lymfom.

Cestu domů jsem probrečela a hned sedla k internetu a knihám a začala shánět informace. Snažila jsem se sehnat konkrétní zkušenosti kynologické veřejnosti, konkrétní informace, jak se rozhodnout. Kačce bylo devět let a byla můj nejdéle žijící pes. Všechny ostatní mi také vzala rakovina.

Nakonec jsem narazila na jakousi diskusi, kde se hodně pejskařů shodlo na nejzkušenějším veterináři v oboru, byl to MVDr. Hraběta a já zjistila, že ordinaci nemá ani půl hodiny cesty od nás autem. Prý má i zkušenost z humánní medicíny a jezdí za ním pacienti z velké dálky.

Ihned jsme zvedla telefon a objednala se. Chtěla jsem konzultaci od člověka s přehledem. Představa plešatého a zvracejícího psa po chemoterapii mi nebyla po chuti a chtěla jsem Kačku nechat dožít tak, aby byla spokojená, nikoli za každou cenu. To byla má priorita. Kačku znám od prvního nadechnutí, od prvního vážení, byla štěnětem mnou odchovaným a já si nepřála,aby trpěla. Doufala jsem v nějakou cestu, schůdnou cestu bez trápícího se psa a trápící se paničky...

Pan doktor mě velmi překvapil. Čekala jsem nějakého kulaťoučkého pána v letech, ale on byl mladý a pohodový. Sestřička hezká, usměvavá a šikovná. Na tak malou ordinaci paráda. Když jsem vypověděla panu doktorovi, co se doposud událo a jak se postupovalo, chápavě pokyvoval, dával doplňující otázky a dost se nám věnoval. Kačku prohlédl a diagnostikoval bohužel jednoznačně na lymfom. Pak se mě zeptal, proč tam jsem. Poněkud mě tím zaskočil. Začala jsem blekotat o tom, že si nevím rady, že je to člen rodiny a že ji nechci trápit, ale také chci bojovat.

Přednesl mi rovněž ty možnosti, co jsem získala na klinice. Vyvrátil ale velmi rezolutně fakt, že by chemo nepomáhalo, nebo bylo špatně snášeno. Naopak, začal mi vše vysvětlovat. Dověděla, jsem se, že to psy naopak velmi dobře snáší, že nezvrací, že srst jim sice může více vypadávat, ale rozhodně to není jako u lidí, aby byli plešatí, ale pozná se to jen při vyčesávání. Pes nemívá holá místa po těle. Prý jediné opravdu větší riziko je leukopenie, což je příliš velký pokles bílých krvinek, to by mohlo být životu nebezpečné.

Vysvětlil mi také, že na rozdíl od lidí se nedá psům vysvětlit, že "teď vám bude chvíli špatně a pak bude už líp", což prý v praxi znamená to, že pokud pes chemo špatně snáší, léčba se okamžitě ukončuje a dál s pokračuje jen tak, aby zvíře mohlo v klidu dožít. Rozhodně je prý proti jeho cítění, trápit psa půl roku na chemu, aby pak mohl žít o něco dýl. To on neudělá. A to u mě rozhodlo.

Pak ještě tu byla otázka financí. Řekl, že pro mě vybere takový protokol, abychom ho finančně utáhli. Řekla jsem mu, že raději zruším spoření, jen aby Kačka měla, co potřebuje.

A tak jsme se dostali k Wisconsin - Madison Protokolu. Znamenalo to prý pro nás, dojíždět první měsíc každý týden buď na intravenózní injekce, nebo na kapačky. Pak už se v podstatě jezdí co 14 dní. Cena jedné návštěvy se vždy vejde do 2 tisíc, často jen kolem jednoho tisíce korun. První dávka byla dražší, protože Kačce byl aplikován jako startovací i jeden dražší preparát. Takže poprvé to bylo tuším kolem pěti tisíc. První měsíc se i léčba kombinuje ještě s těmi kortikoidy, kterých se ale postupně ubírá.

Z veteriny jsme odcházeli s informací, velmi dobře hlídat Kačku hlavně po první dva dny. Pokud by se dostavilo nezvyklé chování a horečka, dostala jsem mobilní telefon na pana doktora s instrukcemi ihned volat. To mě velmi uklidnilo. Představa, že čekám na otevírací hodiny kliniky, mě děsila. Dostali jsme ještě na první týden antibiotika jako prevenci komplikací.

Kačku jsem z počátku nespustila z očí, ale ona ze mě byla na větvi. Jí bylo úplně dobře. Měla v sobě hromadu jedu a normálně jedla, běhala, chodila na prochajdy, proháněla ptáky... prostě vůbec nic!!!

Jak ubíhaly týdny, ni jsme na ní nepozorovala, byly v té době horka a tak akorát Kačka neměla moc chutí do pohybu, ale taková byla vždycky.

Dlabala stále jako nezavřená a ačkoli byla na snížených dávkách speciální diety pro psy, co mají zhubnout, nehubla! Jen já jsem byla už opravdu moc zamotaná z jejích léků. Některé měla před jídlem jiné po jídle s patřičnými odstupy... No, ale po měsíci už jsme opravdu chodily jen pro preparáty aplikované na veterině.

Během toho měsíce jí několikrát dělali kontrolní odběry na krevní obraz, aby se včas objevil klesající počet leukocytů. Její nález ale ustupoval jen velmi pomalu. Což dle pana doktora znamenalo, že náš boj bude urputnější a po remisi už pravděpodobně další chemo moc nezabere. Trošku mi to kazilo náladu, ale byla jsem ráda, že jí alespoň trochu prodlužuji život, aniž by Kačka trpěla.

Dokonce prý asi díky té léčbě zmizely nějaké její chronické problémy a Kačka si zase, po letech, začala hrát. Začala dorážet na Čelsinu, začala dorážet na mé kráčející nohy a dokonce si občas i střihla pár bláznivých koleček po zahradě. Když napadl první sníh, byla to ona, kdo byl nejdéle venku a ráchala se v něm..

Dle rady pana doktora jsme si jednotlivé pauzy mezi aplikacemi upravili. Vzhledem k tomu, jak pomalu jí nález ustupoval, natáhli jsme chemo až na současné tři týdny mezi jednotlivými aplikacemi.

Zbývají nám už jen 4 dávky, Kačka v současné době má uzliny velikosti zdravého psa a je z ní spokojený a stále hladový pes. Nevím, jaká nás čeká budoucnost, protože úplné vyléčení je jen v nějak hodně málo případech, ale jsem ráda, že jsme to podstoupily...

Štětinka

*************************************************************************************************

Milí Zvířetníci - je pátek a tedy vaříme:))

Dnes ale hledejte recepty na skvělé pomazánky zde...:))

*************************************************************************************************