Ten můj se jmenoval Monty a byl to německý ovčák. Za Duhový most odešel, když mu bylo 17 let. Byl skoro slepý, skoro nemohl chodit, jen slyšel. Můj muž, sám tehdy těžce nemocný, ho nosil v náručí ven. Byl na to strašný pohled.

A pak jsem jednou přišla a Monty nebyl. "Zastřelil jsem ho," řekl muž. Doplouhali se spolu k lesu, sedli si pod Montíčkovu oblíbenou borovici, pán ho jednou rukou hladil a druhou zastřelil. Pejsek nic netušil, byl šťastnej, že je s pánem zase na procházce. Pán mu ušetřil spoustu trápení a bolesti, včetně té finální jízdy na veterinu, kdy to každé zvíře ví. Sobě ne, umřel za rok potom. Tak já už psa mít nemůžu. Ale můžu na něj vzpomínat.

Monty byl původně tlusté, kulaté, dobromyslné štěňátko. Vyrostl z něj obrovský pes, s nejvyššíma svazarmovskýma zkouškama. Ne že bych k této organizaci trpěla nějakou výjimečnou příchylností, ale služební plemena se cvičit mají a potřebují to a jinde to ostatně tehdy ani nešlo.

Syna i píska to bavilo, mě moc ne. Všechno to lehnipadnisedni mi připomínalo špionážní filmy z 50. let a na cvičáku jsem nikdy ani nebyla. Psovi jsem říkala miláčku, když jsem po něm něco chtěla, vlídně jsem ho požádala a moc dobře vím, že nejradši měl meruňkové knedlíky s tvarohem.

A pak jsem jednou navečer šla na kafe ke kamarádce, jen kousek přes košířský park, jen tak s klíčema v kapse. Memíš, pracovní název, lítal někde napřed a najednou, kde se vzali, tu se vzali, tři mužíci vyskočili. A nožík vytasili. Stála jsem tam jak tele a přemýšlela, jestli se mi to nezdá. Nebo v nějakým filmu že bych to viděla...?

Kabelku jsem neměla, nejdražší na mě byl králičí kožíšek, a když mě jeden z nich za něj začal cloumat, konečně jsem nabyla řeči. Tedy řeči. Zakrákorala jsem něco, Monty!, to mělo být. A pak jsme se nestačili divit. Všichni.

Obrovskejma skokama se tiše přiřítila jakási lítá šelma s vyceněnýma zubama a odhalenýma dásněma a tou razancí okamžitě jednomu z nich košíkem přerazila ruku. Pak už se za ni jen držel. Ovčáci útočí dokola a tak při dalším oběhu už jsem byla skoro při smyslech a strhla Montymu ten košík.

Dalšího předpisově "zakousl", tedy srazil k zemi a zubama držel pod krkem. Jen jsem na to svýho pejska zírala. To že je Memíšek? Tahle vrčící bestie, s tím pološíleným okem? Třetí frajer byl tak vyděšenej, že ani neutíkal. Celé to netrvalo ani čtyři minuty. Mezitím se seběhli lidi a kupodivu hned i policie.

Když jsme přišli domů, ani jsem se nezula a rovnou postupovala do kuchyně a hned otevřela psí kilovku značky Bufík, (to si nevím proč budu pamatovat do smrti), a vysypala ji Montymu do kastrolu. To už na mě nedůvěřivě koukal. "Co to má bejt? Vždycky to musím s rejží...?"

Pak mi to konečně všechno došlo, roztřásla jsem se a zalezla do postele. "Memí, pocem, pojď ke mně pejsku!" To už na něj ale bylo moc. Sice poslušně přišel, ale téměř si klepal tlapkou na čelo. "Tak já do postele nikdy vůbec nesmím a teď tam zase mám jít? Paní, není ti nic?" a starostlivě mě očuchal.