Co se týče jídla, moji člověkové mě drží zkrátka. Pořád vykřikují něco o poměru výšky a váhy, hanlivosti o mé trošičku nesouměrné postavě chlupatého šviháka a tím pádem nedostávám tolik pochoutek, kolik bych si přál. Ještě, že o patro níž, v našem domku, bydlí člověčí babička a dědeček.

Ti jsou na mě moc hodní, a když se patřičně smutně koukám a hezky poprosím, tak se i kousek pochoutky pro hodného pejska najde. Ale poslední dobou to taky nějak flákají. Asi jim moji člověkové domlouvali a hlavně mě pomlouvali, že jsem nenasyta nenasytná, že doma se naprásknu a jdu žebrat ještě o patro níž. Což je čiročirá pomluva. Asi se budu muset obrátit na nějakého ochránce psích práv...

Ale abych byl upřímný, moje velká životní vášeň je jídlo. Nejsem žádný velký gurmán, sním (podle jiných sežeru) opravdu cokoliv, ničím nepohrdnu. Ani suchým chlebem, zeleninou, papírem a dříve i spodním prádlem (to už ale nedělám). To můj předchůdce Matýsek, ten byl jiná třída. Prý vydržel bez jídla i několik dní, když dostal třeba granule, které nechtěl a my zkoušeli, kdo vydrží více (pozn. zapisovatelky). Hrůůůůza, kterou si vůbec nedovedu představit.

To já vyžaduji pravidelný přísun stravy, člověčice mi říká, že na krmení jsem přesný jak hodinky ze Švýcarska. Jak nastane hodina H, sedím u misky, koukám, a když se k ničemu nemají tak se důrazně ozvu a ozývám tak dlouho, dokud není miska plná. Taky ostře sleduji moje lidi, když vaří, aby ani kousek jídla nezůstal nazmar...

No a musím se přiznat, taky občas něco ukradnu. Ale to jenom, když už je nouze nejvyšší, když mi opravdu nechtějí dát nic jiného, než moje pravidelné dávky. Já mám totiž jídlo tak moc rád. Pravda dosáhl jsem na kavalíra váhy skoro 13 kg, ale to jen proto, že jsem postavou statnější a kožíškem chlupatější než ostatní.

Zdravím vás všechny ze svého království a přeji hodně lásky, pohody a spokojeného života se svými smečkami.

Bobeš (zapisovala Epulka)