Zato loňský rok jsem poprvé strávila jako majitelka psa. Tohle poprvé už taky nikdy nezažiju. Zkoumání toho, co mi to štěně vlastně chce říct, co naznačuje řečí těla. Neustálé bádání a dotazy, které mi Zvířetníci vždycky zodpověděli. Proč nežere. Proč žere jenom něco. Proč čurá tady a jinde ne. Zoufalé přemýšlení - co zase dělám špatně? Jenže přes veškeré moje pochyby se psinda tvářila spokojeně a veškerou pozornost nám oplácela měrou vrchovatou.

Fascinovaně jsem sledovala vývoj vztahu mezi Borůvkou a mým mužem. Páník, který psa rozhodně nechtěl a první dva měsíce vznášel stížnosti, že jsou všude chlupy, loužičky, mokrý pes smrdí, určitě všechno poškrábe drápy, kdeco okouše a já věnuju štěněti spoustu pozornosti, postupem času přešel na názor, že naše psová je šikovná, milá, vychovaná, čistá, roztomilá a antistresová.

Vysvětlím - při příchodu z práce je bouřlivě vítán, ať jsou okolnosti jakékoli, a tak se s ní mazlí, ač má na sobě tmavý oblek, který svléká při tom, jak se psina kolem něj ovíjí. V případě velké únavy je ochoten ulehnout na zem nebo na postel, kde mu Borůvka olizuje ucho a nechává se drbat, přičemž stres odchází do dálav. Taky mi bylo sděleno, že Borůvka byla jako štěně rozhodně šikovnější a méně svéhlavá, než je bráchovo štěně (možná ano, ale moje výchova byla taky o dost spartánštější).

Mno, za ten rok jsem si s ní leccos užila - od poraněné rohovky ve vichřici, přes běžné psí průjmy a zvracení - tady pomohlo dělení EvyŽ na "smutný" a "veselý" průjem - po falešnou březost, zjištění, že zuby v předkusu nejsou OK, až po dlouhé trápení s faleškou a kastraci s následnou psí rýmou. U veterináře už nemusím ani hlásit jméno psa. Mimochodem, naše metoda oblékání psindy po operaci do miminčího bodyčka, aby si nemohla lízat ránu, byla i tam považována za originální.

Užili jsme si poprvé setkání Zvířetníků a zjistili, že existuje spousta přátelských a vychovaných psů, na rozdíl od mnoha městských psů. Tady ve městě jsme dospěli k povelu "nechej pejska", protože Borůvka si chtěla hrát úplně s každým, zatímco někteří psí kolegové si hru představovali tak, že po ní budou šlapat. Pokud psindu tímhle povelem odvolávám od provokování jiných psů ke hře, majitelé těch velkých se obvykle tváří dost uraženě - copak ten mrňous by mohl jejich psovi nějak ublížit?

Ale je to mlsná opice, která by i za kůrku život dala. Loudění u krmičů kachen a labutí u řeky je ostuda a vypadám jako krkoun, co chudákovi psovi ani žvanec nedá. Jenže vysvětlovat, že psovi cpu superprémiové psí krmení, je při pohledu na smutný pohled trpícího zvířete úplně zbytečné.

Ale už jsem se s Borůvkou propracovala k tomu, že nejsem celou vycházku jako na pérkách, co se stane v dalších deseti vteřinách, můžu se zamyslet a jen sledovat, jak si čuchá kolem.

Máme za sebou jeden a půl kurzu základní poslušnosti pro malá plemena. Teď v zimě chodíme jen občas. V psí škole se nám líbí, jenže v téhle zimě si Borůvka na zem moc nechce lehnout a při sednutí drží zadelku 2 cm nad zemí, aby se nenastudila...

Jsem překvapena tím, jak je psina vnímavá - pokud mě něco bolí, snaží se tam vecpat a postiženou partii těla zahřívat.

Nenaučili jsme ji velké lásce k vodě - myslím tedy přírodní. Naopak teplou sprchu má ráda a její použití nijak nebojkotuje.

Zkrátka ze psa vyprošeného dětmi se stal rodinný mazlík. Mě pořád baví zkoumat aspekty jejího chování a vývoje. Ze štěněte vyrostla malá psí dáma. Ten rok rozhodně stál za to. A naši strakatou kožichatou ocasatou princeznu bychom ani za nic nevyměnili.