Vyrazili jsme s partou kamarádů na další Lovecký výcvik pořádaný Štěpánem Horákem, do Horky na Moravě. V termínu téměř stejném jako loni, jsme se sešli na krásném místě v lužních lesích nedaleko Olomouce, kde nám výborné zázemí poskytuje Lovecká chata pana Sedláčka a kde je nám umožněno využívat krásnou a zavěřenou honitbu.

V pátek jsme tedy s kamarády od Valentinek a s jack russel teriérkou Sárou sedli v Praze do auta a přes Hradec jsme se vydali na cestu. Po příjezdu jsme se rychle ubytovali a páníčci nás vzali na prochajdu, abychom se po cestě trochu protáhnuli. Já si hned vzpomněla, kde že jsem tu loni zahnala kočku na strom a šla jsem zkontrolovat, jestli tam náhodou ještě nesedí a neklepe se ze mne strachy...

Bohužel už tam nebyla, takže jsem ji holkám a Zakovi nemohla ukázat... Následně jsme se s Vendulkou a Škrkajdou, hned na kraji lesa, vydaly po moc voňavé stopičce divočáka. Přidal se dokonce i adolescent Zak! Běželi jsme, hlásili jsme a paníčci na nás trpělivě čekali na kraji lesa. Na malého Zaka jen malou chvilku, Vendulka se Škrkajdou se objevily asi po dvaceti minutách a mě to trvalo dalších asi 20-25 minut než jsem si došla paničku vyzvednout.

Vendulka mi pak napráskala, že když jsem tam nebyla, tak panička vyhrožovala, že mě snad za tohle zabije, že se vůbec nechovám jako nastávající matka a kde že, s tím outěžkem, lítám... Jenže jakmile jsem se pro ni vrátil, všechno bylo jinak, to vám bylo vítání! To bylo radosti a pamlsků... ;-)

Tak procházku jsme měli splněnou, co na tom, že páníci neušli ani 200 metrů... Já i holky jsme se proběhly parádně. Panička určitě spálila nervózním přešlapováním daleko více kalorií, než kolik by spálila obyčejnou a klidnou chůzí... Páníci se večer opět v restauraci radili co s námi a jak na výcvik a my zatím odpočívali a připravovali se na sobotu.

Ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne. Štěpán to počasí umí skutečně objednat! Během nástupu proběhlo rozřazení do skupin podle věku a dle přípravy na různé zkoušky. Já byla přiřazena s Vendulkou a Škrkajdou do skupiny malých plemen a pod vedením Viktora Veselého jsme se připravovali hlavně na barvářské a lesní zkoušky, já už to sice mám za sebou, ale není od věci si to zopakovat a trochu to oprášit...

V obsazení kokřice, teriérka a 4 drsňáčci nám to šlo pěkně od ruky. Jo když si vzpomenu na loňský rok, kde jsem byla na výcviku já jakožto jediná zástupkyně malých plemen, byl letošní rok opravdu jiný a i v dalších skupinách se objevili zástupci nás "malých"...

Dopoledne jsme si každý vypracovali jednu barvu. A ačkoliv to pro některé byla první zkušenost s touto disciplínou a barvy nám párkrát přešlo srnčí, které se tam prohánělo jako na Václaváku, trochu nám to pohamstali "výletníci", to všichni "odešli" dost úspěšně a Viktor nás ohodnotil kladně:)

Já vzhledem ke svému stavu jsem se trochu šetřila. Ale začmuchala jsem si pěkně... no, na toho postřeleného kňoura na naháňce to samozřejmě nemělo... ;-) Po krátkém poledním odpočinku, odpoledne zase do lesa. Tentokrát vyzkoušet nahánění, slídění, hlasitost, ale i stopu vůdce, následování, chůzi na řemeni a odložení.

Odložení jsem zvládla na výbornou, ačkoliv jsem takový "raplík", jak říká panička, tohle mi fakt jde, nehnu se ani o píď a ani nekňourám. O naháňce ani nemluvě. Šmejdit ve křoví a hledat stopičky je prostě moje! Slídění to stejné. No kdo by odolal pohledat kde se co šustlo a jestli se někde neschovává nějaké zvířátko! S chůzí na řemeni a s následováním se s paničkou "pereme" pořád, já jsem děsný šídlo a nějaká pomalá chůze u nohy mě prostě neba...

No a když se mi panička šla schovat a Viktor mě za ní pak vypustil, abych ji našla, zvládla jsem to v pohodě, pro mě je to zcela zásadní si najít paničku, když si často dělám ty svoje výlety za zviřátky ;-) Společnou naháňku mi panička z důvodu miminek zakázala a tak jsem místo pobíhání po lese s ostatními ze skupiny, musela tu půlhodinu být s ní a děsně mě iritovalo, když jsem slyšela a viděla, jak se ostatní baví hledáním, čmucháním a proháněním srneček...

Nu dobrá, když šlo o ta mimina... Večer jsme všichni padli jako podťatí a jak v sobotu ráno Vendulka se Škrkajdou vstávaly už v šest ráno, v neděli měla Katka co dělat, aby je v osm vykopala na venčení... Páníci shlédli instruktážní video natočené v létě na výcvikovém táboře a pak ho prý, až do pozdních nočních, nebo spíše brzkých ranních hodin, svědomitě probírali na skleničkou sodovky...

Následoval nedělní dopolední výcvik. Slídění, naháňka, odložení, následování, vodění na řemeni, stopa vůdce, trochu aportků a pro legraci i "norování" kun v kulatině... Já si užila hlavně to slídění, kdy jsem spolu s kokřicí měla prohledat kousek louky mezi lesy. Já měla pravou stranu ona levou.

Šmejdila jsem si a najednou mě praštilo něco přes nos. Pustila jsem se tedy po stopičce a pak jsem paničce zahlásila úlovek, stála jsem na místě, pod stromem a řvala jako pavián. Panička se i s Viktorem přišli zvědavě podívat, co jsem to našla. A nebyl to nález ledajaký! Pod stromem jsem, zaklíněnou ve větvích, našla kostku lizu pro zvěř!

Viktor mě tak trochu urazil, když řekl, že většího magora nezažil, aby hlásil i kostku soli... Ale panička okamžitě pochopila, oč mi šlo. Opět se projevila moje nadprůměrná inteligence! Je přeci jasné, že prase najde každý, ale aby si panička na tom praseti pak mohla i náležitě pochutnat, je třeba to masíčko osolit! Takže jsem jí tu sůl, zcela logicky, našla... No ale nebudu se moc chvástat, aby to ostatním nebylo líto, když tohle jen tak někdo neumí...

Aportky mi teď vůbec nejdou, jak si panička pochvalovala, že už si aport začínám sama brát z ruky, tak se mi to teď všechno v hlavě, za pomocí hormonů rozleželo a můžeme začít zase od začátku. Já ten špalek prostě do mordy nevezmu a basta! Pak už jen sbalit si své švestky, páníci si dali oběd a po závěrečném nástupu jsme se rozjeli, plní zážitků, odpočinout si domů.

Víkend se opět povedl na výbornou a výcvik byl pod vedením Viktora opravdu perfektní. My pejsci jsme se vyřádili, naučili jsme se nové věci, zopakovali si a případně opravili, co už umíme. Panička se viděla s kamarády z celé republiky a já ostatně taky.

Prostě další prima víkend v dobré společnosti, který přinesl spoustu zážitků a krásných vzpomínek. Za měsíc se koná další takový víkend, ale to už ze mě pravděpodobně bude opravdová matka, tak se s kamarády uvidíme až v létě na táboře...

Krásné jaro přeje BéĎa a miminka:)