Naše čubizna, česká strakatá slečna Bony, nám stále kulhá a nechodí do schodů. Začalo to ráno toho dne, kdy byl zvířetníkový sraz v Uhříněvsi a nelepší se to. Vypadá to na viklání kolene v jamce, a jestli si příroda podpořena nějakými těmi polykacími bobulemi od pana doktora nepomůže sama, bude to na operaci.

Ach jo. Je to pravá zadní a projevuje se to tak, že čokla neskáče do auta, neskáče na postel a po schodech jí poponášíme, neb kulhá po třech. Chvíli dobrý, venku lítá trochu uměřeněji a pak se zapomene, dá si ostrý start a ozve se nešťastné a bolestné psí zakvílení a Bonynka skáče po třech.

Jak to bývá, na všem zlém je i něco dobrého: neskáče na lidi. Ti, co nás znají, se tomu náramně diví a jsou-li nepoučeni, přičítají to naší důsledné výchově. Omyl, přátelé! Čubizna by skákala, kdyby jí to koleno dovolilo... Nejlépe to ilustrovati na příkladu našeho místního pana veterináře: když jsem mu řekla, že čubizna přestala skákat na lidi, úplně se zděsil a případnou operaci rázně doporučil! Inu má ten náš pes ale pověst v místě bydliště...

Začínáme se pravidelně potkávat s novým přírůstkem do naší místní spřátelené smečky, s roční retrívřicí Anie. Zlatá barva, zlatá povaha a velká kámoška. Už se jí podařilo bacit mne nosem do lícní kosti. Její panička už z dálky huláká "Dobrý den. Neskákej! Ne-ská-kej!!" Nevěřili byste, jak mi to dělá dobře...

A ještě něco: náramně to posílí kondičku, tedy tu mojí. Ono vyvzpírat dvacet kilo psa v náručí do třetího patra i s mezaninem, žádná legrace. Ale už to zvládám na jeden zátah. Snažila jsem se vymyslet nějaký nosič, ale zatím jsem nepřišla na nic, v čem by čubizna dobře držela a neklouzala z toho, protože má blbě těžiště vepředu (velký hrudník, malý zadek). Kromě poznatku, že se nic takového nedá v obchodě koupit... Ale poradili mi v První pražské pekárně pro psy: vemte starou cestovní tašku a vyřízněte otvory pro nohy. Když to bude nutné, tak to asi zkusím.

Jinak dobrý, mentální schopnosti oslabeny nejsou, takže všechny nezpůsobnosti, co jich jen naše Bonynka má, se projevují naplno. Naopak jejím fyzickým oslabením se rozvinula škála zvuků, kterými se s námi domlouvá. To je moc zajímavý úkaz, tohleto "rozkecání se".

Pozorovali jsme to na jednom našem starém příteli, který už není mezi námi. Boxer Basky byl ostražitý hlídač, moc toho nenaštěkal, ale všechno oběhal, celou svou velkou zahradu měl pod kontrolou, a jak se něco šustlo za plotem, už tam byl a kontroloval to s hlasitým funěním.

Jak tělo stárlo, a klouby bolely, nemohl všechno stihnout, tak se začal projevovat hlasitěji a hlasitěji a skončilo to tak, že přešlapoval na prahu haly a hlasitě a zuřivě štěkal. No a na naší Bony teď pozorujeme, že v situaci, kdy by už stála na zadních a měla nos u místa dění, dnes kvičí, poštěkává a pokníkává. Vyluzuje zvuky nevídané, aby na sebe upozornila.

Zrovna dnes ráno jsem si uvědomila, že Bony je opravdu ČESKÝ pes, přímo národní plemeno. Znáte ten stařičký vtípek o tom, jak si přejeme nikoliv kozu, jakou má soused, ale aby sousedovi ta jeho chcípla? No tak PŘES-NĚ tohle předvádí naše česká strakatá čokla.

Ráno jsem jí krájela játroví (do kapsy na vycházku, přivolávací pamlsek a taky mlsek pro spřátelené psíky, které po ránu pravidelně potkáváme). Bony začala pískat nosem a vydávat tak děsné kvílivé zvuky, že to vyděsilo manžela a přiběhl do kuchyně s košilí "napůl žerdi", co že se to stalo.

No co by se stalo - na kuchyňské lince seděl náš stařičký kocour a spořádaně se krmil ze své misky svými granulemi, ovšem čuba viděla jen to, že TEN HNUSNEJ KOCOUR se vyskytuje vedle JEJÍCH mlsků a ONA NE! Jaká nespravedlnost! Její kvílení bylo jasně přeložitelné: sražte ho na zem, vyhoďte ho, co má nějakej kocour co sedět vedle mýho mlsání! Já jsem taky na zemi, tak ani on nebude mít žádnou výhodu!!

Vůbec jí nešlo o to, aby dostala mlsek, šlo jí o to sundat tu černou potvoru dolů, aby byly pozice vyrovnány.

A má pravdu!