Lakomec

Přišel večer. Dalmatin polehává střídavě mezi kuchyní a obývákem, aby mu neuniklo, kdyby se náhodou mluvilo o jídle. Najednou zmizí. Za chvíli se z chodby začne ozývat strašlivé funění. Tak strašlivé, že nás zvědavé zvedá z křesel v obýváku. Dalmatin stojí u vchodových dveří, nos zaražený do škvíry u prahu a hlučně nasává vzduch. Zkouší chvíli jeden, chvíli druhý roh dveří. Ještě chvíli a za dveřmi bude vakuum.

Páník raději otevírá dveře a dalmatin vylítne ven. Na zápraží stojí psí misky. U jedné z nich hoduje ježek na zbytku granulí. Gweny vyčítavě zírá na páníčka: Vidíš to? A takhle to necháš? Páníček nohou v pantofli odsune ježoura kousek stranou. Dalmatin si pichlavé koule nevšímá. Kosmickou rychlostí dojíždí granule.

Tak si říkám, jestli bych si neměla pořídit vlastního ježka. Až se zase psiska budou ofrňovat nad nějakým žrádlem.

Stíhací křivka

Pole před naším domem bylo široko daleko čerstvě zorané. Přehledné. Nechám dalmatina běhat v kruzích po rezaté hlíně a pomalu jdu asi půl kilometru k hospodě a zpět. Dalmatin běží jako bílá čárka, sice nějak rovně, ale dřív nebo později se otočí a vrátí se. Není vidět nic, jen nekonečné rezaté hroudy. A najednou se jedna hrouda zvedla a dala se na útěk. Zajíc!

Zařvala jsem hlasem převelikým, ale bylo mi jasné, že marně. Na tři čtvrtě kilometru se nedoječím. Tak střídavě povykuju a poklusávám podél silnice. Ta část mozku, která není do ruda vytočená vzteky, ještě stíhá obdivovat dalmatiní eleganci a hlavně rychlost. Vzdálenost za zajícem se totiž zřetelně zmenšuje. Přesto poskakuji a sípavě se pokouším o dalekonosné přivolání. Na cestě za mými zády se zastavují cyklisté a fandí. Doufám, že mně.

Hluboko zasunuté geny honiče zatím totálně převzaly vládu nad jinak společenským plemenem. Bezmocně jsem zírala, jak zajíc naštěstí nevyběhl na silnici, zahnul podél a jeho náskok se zase o něco zkrátil.

A z domu vyšla naše malá panička. Obhlídla situaci, a protože byla ve správném místě, postavila se psisku do zorného pole. Gweny zpomalila. Mozek, který už nějakou dobu dalmatina marně stíhal, ho konečně dohnal a zapadl na místo. Pejsánek se zastyděl. Zajíc proběhl kolem cyklistů a zmizel. A mě se najednou kolem nohou motal docela zkroušený dalmatineček. Já nic, já nic, hodná jsem byla, paničko, ale VIDĚLA JSI TO? Málem jsem ho dostala!

Možná jsem měla to obecenstvo obejít s kloboukem, než se rozejelo. Kdypak zase uvidí takový adrenalinový závod?

Dalmatin přes kopírák

Neteřinka Klárinka dostala k ježíšku dalmatina. (Přesněji, sestra si pořídila, ale nesmí se to říkat nahlas.) Vánoční váleček Glorie jen spinkal na dece, luxoval misky a vyráběl loužičky. Velká panička zatím nadšeně štrikovala svetýrky, aby pejsánka na vycházce neofouklo. Sešel se měsíc s měsícem a sestra s Klárkou přijely na návštěvu, ukázat jak jim pejsánek roste. Spací váleček se změnil v nohaté štěně. Naše dalmatinice návštěvu nejprve očmuchala, poskočila a štěně poskočilo taky. "Budeme si hrát?"

"Budeme běhat!" navrhlo štěně. A běhalo se. Po zahradě, po dvorku, po zahradě, ven k požární nádrži. Plác do strouhy. A zase na zahradu. Hlídající paničky zmrzly na kost a zahnaly puntíkaté poděsy do domu. Gweny se složila do pelechu, štěně dostalo deku.

Lehlo, vstalo a hop na Gwendu. Zakouslo se jí do ucha. Budeme si hrát. Na kousanou do ucha. Na cvakání zuby. Na tahání polštáře. Na vrčení, kňučení pištění. Na nespaní celý den. Na noc jsme je rozsadili, abychom se vyspali alespoň my. Když návštěva se štěnětem odjela naše dalmatinice nevstala dva dny.