Jela jsem s rýmou a začínajícím kašlem, k tomu s polochromou nohou. Mé milé kobylce Zorce se zase jednou povedlo sundat mě ze svého hřbetu a následně mě přecválala. Přitom mi přišlápla kopýtkem nohu, zadní stranu kolene. Zorečka má bosá kopýtka, naštěstí. Okované by napáchalo mnohem větší škody. Asi mi jen povolilo něco ve šlaše, moc jsem to nezkoumala. Koně mají na takové úrazy předepsáno, mimo jiného, šest týdnů klid. Tak jsem se o sebe starala jako o koňskou nohu a v půlce očekávané doby hojení jsem už byla docela pohyblivá. Na hory jsem moc chtěla, usoudila jsem, že lehčí vycházky hravě zvládnu.

Než jsem ještě obstarala koníky a než jsme zbalili celý psí cirkus, vyjeli jsme v sobotu až před polednem... Bylo ošklivě pošmourno. Chtěli jsme v kopcích trochu trénovat na blížící se podzimní závody na Cakově, tak na střeše chudáka formánka trůnila kára tříkolka a moje lehoučká městská koloběžka. Kola jsem se do horského terénu zalekla, asi by nebylo dobré, kdybych třeba jen jednou lehce upadla. Ohařů v autě jsme měli sedm. Staří tři v zadní "bedně", mladí tři v přední "bedně" a Alí před sedadlem vepředu, s hlavou položenou na mém klíně. Doufali jsme, že nás cestou nepotká žádná hlídka s plácačkou.

V chatě nás čekala děsná zima. Páneček šel hned zprovoznit kotel, já vzala Alíka zkusmo na malou vycházku do lesa. Byla jsem zvědavá, co řekne ve svahu moje koleno. Oddechla jsem si, když neprotestovalo, jen jsem musela kapku dávat pozor, kam a jak šlapu. To Alí nedával pozor vůbec. S blaženým výrazem lítal mezi stromy, až mu uši vlály, radoval se celým psem a nasával vůně lesa.

Páneček vyrobil teplo, venku se taky udělalo líp, vykouklo sluníčko. Spokojeně jsme si dali pozdní oběd, co jsem nám nabalila a že půjdem jezdit. Smečka byla v autě už notně usezená, bylo třeba je před večerem protáhnout. Páneček se taky moc těšil, rozebíral, koho zapřáhne a jak bude startovat. Nakonec se rozhodl, že zapřáhne celou šestku najednou. Nabízela jsem mu pomoct, ale říkal, že on sám. Na domácím terénu s šestkou běžně jezdí.

Tak jsem odfičela sama s Alím na kolobce. Od chatičky se nedá jinak, než nejdříve po asfaltce. Do kopce jsou to asi 2km k parkovišti pod sjezdovkou. Jelo mi to výborně, Alí táhl, moje prošláplá noha neprotestovala. Čekala jsem, že mě brzy doběhne spřežení, ale ono nic. Na pustém parkovišti jsem chvíli šaškovala s Alím na volno, poslala ho do potoka, zkoušela odložení a spřežení pořád nic. Lehce nervózní jsem začala sjíždět zpět.

Zjistila jsem, že brzdy na kolobce, ač mám přední i zadní, vůbec nezvládají brzdit z kopce. Držela jsem je, co to šlo, ale nezastavila jsem se a s Alím v záběru jsem naopak nabírala rychlost. Kapku hloupé! Normálně bych seskočila, ale bála jsem se o tu nohu. Naštěstí Alí, když před ním nikdo neběží, se nechá upískat a tak jsem prudší místa sjížděla se psem klusajícím vedle nohy. Spřežení pořád nikde. Zkrátím to - vysypali se v první zatáčce hned u chaty, ještě před nájezdem na asfaltku.

Ona ta šestka má přece jen velkou sílu, byli nahecovaní, Borisek, vůdce, cestu moc dobře zná a před sebou měl ke všemu čerstvou Alího stopu. Jak páneček uvolnil kotvící lano a zavelel DOPŘEDU!, vyrazili jak příboj. A ostré esíčko, spíš zetko, můj velký musher nějak neustál, vypadl z káry hned po první zatáčce na mostku. Ani se nedivím. Má brzdu vepředu a jen na jednom zadním kole. Zabrzdil, kára se naklopila, překlopila a Borek a celé spřežení táhli kárku po boku na cestu.

Páneček běžel za něma a hulákal jistě jak na lesy, ať zastaví. Poslechli ho po padesáti metrech. Chtěl pokračovat v jízdě, ale zjistil, že je bez jedné brzdy - urvalo se mu lanko a cosi na páčce. Kára jinak přežila s novým šrámem na boční trubce. Psi i páneček vyvázli bez škrábance. Akorát smečka nevyběhaná a on totálně nakrkaný. Já byla ráda, že jsou zdraví, strašily mě už v hlavě katastrofické scénáře, jako že leží v oboře, nožky má nahoře, nebo že se potkali s autem, volně loženým psem a tak podobně.

S Alím jsem se moc hezky projela, tak jsem pánečkovi šla radši z cesty - naložit masíčko na budoucí obědy. Jak jsem doma nevěděla, na kolik budu pohyblivá, rozhodla jsem se být pro tentokrát za hospodyňku, překonat se a vařit. Normálně se stravujeme po chatách na kopcích, kam dojdeme.

Páneček zalezl do sklepa a přišel do chaty až za tmy. Brzdu spravil, vrátil se mu optimismus. Akorát ta smečka byla nevyběhaná a jemu se už nechtělo s něma někam chodit. Chatičky nemají ploty a ti malí flekatí francouzští povstalci poslouchají jen do jisté míry. K tomu mamča Gerda je věčná pokušitelka, která ráda mladé někam vyvede a pak se motá kolem pánečka a říká, že ona je ten nejhodnější pejsek na světě.

Museli vystačit s krátkým ovenčením u chatky, nakrmili jsme je a vzali jsme celý chlupatý cirkus dovnitř. Obloha byla jasná a plná hvězd, začínalo mrznout. Pustili jsme si televizi, zakousli klobásky, dali si slivovičku a nálada byla rázem růžová. Topení krásně hřálo, všude se váleli nějací psi. Na gauči, který jsme si roztáhli na spaní, na hrubých dekách všude po zemi, na křeslech. Tři rezatí a čtyři flekatí.

Maďaři byli v klidu, spokojení, že jsou s náma v teploučku. Auvergneři, včetně Gerdy, se neustále hemžili, plíživě přesouvali, lezli nám na hlavy a cpali čumáky do dlaní, uší nebo se pokoušeli ožužlat nám nosy a vylízat oči.

První noc jsem se pokusila spát s pánečkem na prostorném gauči. Ovšem co hodinu mě budila Anežka, jak se mi plazila na hlavu. Dokonalá plíživá kontrarevoluce. Budil mě pocit, že se nemohu nadechnout. A na obličeji a krku mi bezvládně leželo hadrové, teplé tělo spokojené fenečky. Setřásla jsem ji, usnula a za chvíli jsem ji měla na hlavě opět.

V mezičase jsem vnímala mlaskání, jak pejsci pili, případně jemnější mlaskot, když se olizovali, pleskot uší, když potřásli hlavou, nejrůznější mrčení, poštěkávání ze snů a dokonce vrčení, jak se dohadovali o pozice na "lepším" pelechu. Gauč rovněž zahrnuli mezi svoje pelechy. A páneček do toho spokojeně odfukoval.

Ve čtyři hodiny v noci jsem to už neunesla a s Alím jsem se přestěhovala vedle do ložničky s poschoďovkama a pečlivě jsem za náma zavřela dveře. Postel sice byla pro mě a Alíka dost malá, ale bylo to lepší, než mít Anežku na hlavě. Se samotným Alím se spí skvěle. Zajede pod peřinu, přitulí se podél těla a nádherně hřeje. Ale když spí spolu se smečkou, pod peřinu nesmí. Moc si pak o sobě myslí a zle vrčí na mlaďochy, tak se musí spokojit jen s místem na peřině.

Nedělní ráno bylo plné sluníčka. Páneček sjel s károu a flekatou čtyřkou pro snídani do pekárny. Vrátil se spokojený, čtyřku hravě ovládl. Byla jsem skoro ráda, že se vysypal hned z kraje, získal trošku respekt z jízdy. Ona ta tříkolka je na šestku psů příliš lehká, snadno vyklopitelná. Páneček začal myslet i na bezpečnost. Při snídani jsme plánovali, kam pojedeme a s jakou sestavou páneček vyrazí. Domluvili jsme se, že pojedeme samostatně, a potkáme se na chatě Severka nad sjezdovkou, pokud mi nebude protestovat noha a vysápu se na hřeben.

Do zápřahu se páneček rozhodl pro závodní čtyřku. Borek-Gerda-Aurum-Arísek.. Azorek a Anežka šli odpočívat. Páneček mě požádal o pomoc při zapřahání. Startoval pro jistotu až za mostkem, přidržela jsem mu Borka s Gerdou a start byl hladký. Vyhoupli se na asfaltku a pádili vzhůru, k parkovišti pod sjezdovkou. Následovala jsem je na kolobce a ani jsem se nemusela odstrkávat, jak Alí letěl. V mžiku doběhl káru na dohled. Když má smečku těsně před nosem, je k neudržení a chová se jak magorek. Cestou jsme míjeli rodinku s haskym na vodítku. Něco volali, ale v tom fofru jsem nepostřehla, co.

Na parkovišti jsem musela chvili počkat a nechat spřežení odjet. Skončil asfalt, s kolobkou jsem nedokázala jet tak rychle a Alík vůbec nespolupracoval. Naskakoval zběsile do záběru, a když to nejelo, s vyštěkáváním a s kvílením skákal zpátečkou až ke koloběžce. Jako pružinka. Není nic příjemného, když pes v plném záběru do kopce nečekaně povolí. Zvlášť na takovém směšném vozítku a s pajdavou nohou. Alí umí jít pomalu v plynulém tahu, ale to nesmí mít mozeček zatemněný myšlenkou, že mu utekla smečka a on tam jistě chybí.

Zlobil mě až do křižovatky, kde se páneček vydal delší trasou. Alí perfektně držel stopu spřežení, i když jsme je už neměli v dohledu. Kdyby uměl mluvit, jistě by mi řekl něco nehezkého, když jsem ignorovala jeho snahu vést mě dál po stopě. Chvíli jsme se ještě dohadovali, kdo z nás bude velet, ale nakonec uznal mou převahu a začal spolupracovat. Čekalo nás stoupání na hřeben po lesní cestě.

Místy jsem jela na kolobce, místy ji tlačila, místy jsem nechala Alího na volno a pak mě zas táhl do kopce. Po hřebenovce jsme si to hezky svištěli. Moje koloběžka má v terénu nevýhodu, že je hrozně nizoučká. Chytala jsem o kdejakou hrbolku, kameny, kořeny a často jsem ji musela poponášet, ale je lehoučká, poponáší se snadno. Na Severku jsme se vysápali. Páneček tam byl o chvíli před námi. Už napájel smečku z kyblíku a měl objednané pivko.

Alí měl velikou radost, že jsme se zas setkali, všechny pečlivě olízal, vyrobil chaos a zamotal smečku do vodítek, na kterých byli uvázaní. Na kopci studeně foukalo, naši hladcí ohaříci se zimomřivě chvěli. Naštěstí jsou Severce vstřícní k čtyřnohým tůristům, tak jsme s celou pětkou psů šli do chaty doplnit tekutiny a ochutnat, jestli pořád vaří tak dobrou česnečku, jako v létě.

Psiska jsme uložili pod stůl, ani je nebylo vidět. Jedinou drobnou komplikací byla místní kočičí rodinka. Museli jsme projít chodbou, kterou obývala dvě malá koťátka. Byla přesně v tom věku, kdy všichni živí tvorové pro ně byli velmi přitažliví a naši psi na ně působili jako magnet. Oni tedy jednotlivě kočičky nejedí, Alí má svou osobní Elsu doma, ale radši jsme dávali pozor, aby se k nim koťátka nedostala.

Příjemně jsme si odpočinuli, podělili jsme se o zážitky s cesty. Oba si nás fotili pěší tůristi, spřežení poutalo pozornost, i u chaty se našli zvědaví lidičkové, okukující káru a potom zapřahání. Chtěli si povídat, ale to se venku už moc nedalo. Odpočatí psi byli téměř k neudržení.

Pomohla jsem opět pánečkovi vyjet, psi kvíleli nadšením, startovali stylem třista z místa. Se staženým žaludkem pozorovala, jak se páneček řítí na káře z kopečka do zatáčky. Alí se mi zmítal v ruce a hlasitě protestoval, že nesmí běžet se smečkou. Páneček jel delší okruh, a já se pomalu vracela k naší chatičce v údolí stejnou cestou, jako jsem jela nahoru. Alí se po pár desítkách metrů zklidnil, hezky táhl.

Místy jsem jela, místy poponášela. V prudších úsecích jsem nechávala Alíka běhat na volno a ještě jsem mu pro zábavu ztrácela balíček kapesníků a posílala ho pro ně po své stopě. Náramě jsme si to užívali. Počasí bylo ukázkové, azurová obloha bez mráčku. Akorát mě vprostřed lesa překvapilo auto. V místech, kde jsem zrovna poponášela koloběžku a Alouš lítal na volno se mi za zadkem objevila bílá felda. Ulekla jsem se velice, tam jsem auto skutečně nečekala. Alí pak dostal nápad, že by se mohl za autem rozběhnout, možná chtěl svézt, ale nechal se přesvědčit, že to není dobrý nápad a na zapísknutí se vrátil.

U chatičky jsme se s pánečkem opět setkali skoro ve stejnou chvíli. Byl náramně spokojený, nadšeně mi líčil, v jak těžkém terénu ho jeho pejsci nezklamali, Borisek je spolehlivě vedl bahnem, cestou necestou. Dovedla jsem si to živě představit, všichni byli zacákaní až za ušima. Pánečkovi nezbylo, než je před vpuštěním do chaty pečlivě umýt.

Potom se všichni složili na pelechy a ja se odsunula do kuchyňky napáchat nějaký žvanec.

Páneček ještě projel ty dva odpočaté mlaďochy. Nacpali jsme se, nakrmili psy a pak jsme byli už jen takoví spokojení a vláční. Kromě plíživé Anežky byli hodní i psi. Spát jsem šla rovnou s Alím do ložničky. Jak jsem se přesouvala, páneček spokojeně odfukoval a kolem sebe měl všechny své tři fenky, Anežku jako čepici na hlavě.

Ráno opět zajel pro snídani s flekatci a pak že zas vyrazíme na kopec - akorát chtěl vzít celou šestku. Pomohla jsem mu se zapřaháním. Pro jistotu rovnou na cestě. Start měl hladký. Opět jsme se sešli na Severce. Pro změnu jsme okusili zelňačku a pod stolem bylo psů sedm. Zkazilo se počasí, foukal severák, zatáhlo se a přes hřeben letěla temné mračna. Start šestky od chaty byl hektický, ale páneček to ustál a odsvištěl zas na delší okruh. Já s Alím jela dolů, ale jinou cestou. V lese tolik nefoukalo a bylo tepleji.

Děsně jsem se smála, když jsem si to fičela po lesní pěšině na prťaté kolobce a kličkovala mezi kořeny a kameny. Velké padáky jsem scházela nebo sjížděla sama a Alí lítal na volno. Kdyby mě někdo viděl, jak scházím lesní strání po kolena v bukovém listí, kus od civilizace a poponáším si stříbrnou malou kolobku, musel by se potrhat smíchy. Naštěstí jsem byla v lese sama s Alím. Ani zvěř nám nezkřížila cestu. Bohužel nemám žádné fotky. Ono nejde fotit, když má člověk plné ruce psů. Na chatě jsme všichni opět padli. Kromě Anežky. Ta alespoň vrtěla ocáskem, když se zrovna neplžila.

Sváteční úterý bylo pošmourné. Snídani jsme měli od předešlého dne, tak jsme rovnou vyjížděli. Ale už se mi nechtělo zas na Severku. Chtěla jsem projet jednu nadějně vypadající lesní cestu po úbočí kopce. Páneček byl taky nějaký zvadlý, jen psi sršeli energií. Start se šestkou, když jsem je navedla, byl opět v pohodě.

Vyjela jsem s Alím s menším odstupem za nima. Déšť byl na spadnutí, podzimní les mokře voněl. Cesta, kterou jsem se vydala, byla pro koloběžku dobře sjízdná a s žádným velkým převýšením s krásným výhledem do údolí. Celou projížďku jsem si náramě užila, Alík spolupracoval, do kopce zabíral, z kopce to nepřeháněl. Kochala jsem se jeho dlouhým, vytrvalým klusem.

S pánečkem jsme se potkali zcela neplánovaně při návratu na parkovišti pod sjezdovkou. Celá smečka lítala na volno a on byl rád, že mě vidí. Byl poněkud otřesený. Vymyslel si trasu, krátkou, s krátkým strmým stoupáním, kde mu psi odmítli poslušnost. Zkusil vyjet horní část sjezdovky. Borek to tam dobře zná, říkal, že sjezdovkou se chodí dolů na chatu. Nakonec pánečka poslechl, vysápali se na hřeben, na pevnou cestu pod Severkou a sjížděli nejkratší cestou, tou, kde mě překvapilo to auto.

Psi celkem neunavení a veselí. Kus cesty tam vede v ostrých zatáčkách ve svahu lesem dolů, vysypaná je místy struskou, nic moc úsek. Těsně před první zatáčkou musel spřežení zastavit a počkat, než si nějací lidičkové chytnou svého psa a uhnou s ním stranou. Psi v tahu mají zvláštní schopnost regenerace sil při sebekratší zastávce. Vyrážejí pak s obrovským nadšením a silou. Takže do zatáčky vletěli příliš rychle. Páneček brzdil, kára šla smykem.

V zatáčce se mu psi ke všemu zamotali, Borek říkal, že letí domů, kára pánečka vyklopila, narazil si koleno, ale dokázal smečku uřvat a zastavit. Psům ani káře se nic nestalo. Jen páneček už neměl chuť do další pekelné jízdy. Vypřáhl všechny a sjížděl asi 2 km sám na káře s hroznem ohařů okolo sebe. Zastavil na tom parkovišti a přemýšlel, jak sám zapřáhne, sjede závěrečný sjezd asfaltkou.

Mě to nejdřív ani nedošlo, že má problém, spíš jsem neměla radost, že s Alím pojedu za spřežením z kopce se slabýma brzdama na koloběžce. Jak jsem ale viděla, jak je zdrchaný a naši pejsci naopak velmi veselí, usoudila jsem, že s Alím ten sjezd hravě zvládnem, ale on se smečkou se ještě nadře. Všech sedm psů pobíhalo po parkovišti, cachtali se v potoce, honili se mezi sebou a byli náramně spokojení.

Pomohla jsem je zapřáhnout a navedla jsem na cestu, a pak jsem jen s hrůzou sledovala, jak páneček marně brzdí a řítí se do ztáčky v protisměru. Naštěstí žádné auto nejelo, ale všichni dobří duchové měli jistě co dělat. Ta cesta má pro auta zákaz, ale občas tam něco jede.

Alí samozřejmě opět zešílel. Musela jsem ho trochu zklidnit, tak jsem s ním dělala pořadové cvičení na vodítku. Pak se z lesa vynořil člověk v zeleném a Alík na něj hned začal pouštět hrůzu. On si mě ochotně hlídá. Trochu jsem znejistěla, jestli nebude problém, ale lesák byl přátelský, chvíli jsme si povídali a Alouš se uklidnil a částečně zapoměl na smečku. Stejně jsem ho při sjezdu děsně dořvávala, aby nezrychloval, s těma brzdama na kolobce to nebylo nic moc. Byla jsem ráda, že moje noha všechno vydržela a nehodlala jsem zkoušet, kolik si můžu dovolit.

Sjeli jsme ve zdraví. Páneček taky, ale byl úplně vyšťavený. Nechtělo se mu ani do balení a uklízení, tak jsme se nadlábli a relaxovali. Pejsci byli asi taky patřičně vyběhaní a pospávali různě okolo. Jen tři mladí flekatci na nás na střídačku lezli. Večer mě zavezl páneček s Alim na vlak a sám zůstal ještě na chatě. Měl volno, chtěl další den pocvičit s mlaďochama poslušnost, uklidit a přijet za světla. Na káru už se nechystal, užil si jí vrchovatě.

Průvodčí ve vlaku byla milá, Alí dřímal s hlavou v mém klíně a já si líně přehrávala v hlavě čerstvé zážitky. Byl to moc povedený výlet. Bacila jsem ubila kyslíkem, noha funguje čím dál líp, Alík tahal výborně a všichni mají svalíky jak kulturisti. Před závodama to byl skvělý trénink.

PS: Závody máme za dveřma (tuto sobotu a neděli) a onemocněl Borisek. Naštěstí už je snad v pořádku, uff. Ale na běhání to nebude. Páneček bude muset vystačit s dámskou trojkou doplněnou o Aríska. Je to škoda, poctivě se na svou první jízdu v musherské třídě připravoval a Boriskova síla a jistota mu bude hodně chybět. Mě s Alouškem čeká opět kolo - snad nebude moc bahna...