Už jsou mi 2 roky, ale jak říká Jana - nehodlám o ní psát jako o paničce, máme spolu spíš sourozenecký rovnocenný vztah, (Tak trochu vlastně jo, protože Dasta byl dárek pro moje rodiče, takže jsme svým způsobem tak trošku sourozenci :) jsem ještě štěňátko a ještě pár let pro ni štěňátkem zůstanu. Rozumějte - štěňátko je malinký a roztomilý, projde mu víc lumpačin než dospělému psovi, se štěňátkem si člověk hraje, aby přišel na jiný myšlenky, … a vy stejně víte, jak to myslím:)

Jinak mi ještě říkají: chlupatý zlato, beruška, broučínek, pumprdlo, pojď-se-poňuňat, au-to-bolí, mrcha mrchatá, megera, sobecký sebestředný psík - to vždycky když si postavím hlavu a musí být po mým!

Do nové smečky jsem se dostala po důkladném prověření. Jana odpověděla na inzerát a jela si mě vybrat. Věděla, že chtějí domů holčičku, ale jinak měla představu, že si prostě čapne na bobek a bude čekat, až k ní psí slečna přiběhne. Jako, že si štěně vybere jí. Protože jak sama říká, ona bude mít ráda každý štěňátko, ale chtěla, aby štěňátko mělo rádo i ji! Hihi, to jsme jí doběhli. Se sourozenci jsme se domluvili, že se jí dvořit budou jen bráškové a my holky jsme lítaly po zahradě a dělaly, že neexistuje:)

Musely jsme si jí prubnout, abychom věděly, do čeho půjdeme. Vždyť je to na celý život!!! Takže Jana byla furt v trávě, mlaskala, volala, skákala, tleskala… většího blázna si neumím představit. Ale my holky byly drsný (tomu se nemůže divit, když jsme drsnosrstý jezevčice :) a nepolevily jsme. Nechaly jsme se třeba pohladit, to zas jo, ale vyloženě přízeň jsme neprojevily. Až těsně před koncem její návštěvy (odjezd autobusu do Prahy se blížil), kdy už byla celá zoufalá že neví, která je ta "její", se snížila až k tomu, že popadla našeho plyšovýho kohouta a začala kokrhat. Tehdy jsem usoudila že jo, že takhle cáklá holka bude fajn kamarád a přiběhla jsem k ní.

(Ale prvním kolem prověrek jsem prošla už od paní majitelky, která se zeptala, jestli z Dasty bude gaučák. Vsadila jsem na pravdu a řekla, že tutově:) No a když jsem ještě ukázala fotky psího peloušku a hraček, abych dokázala, že jsme připraveni přijmout nového člena rodiny, myslím, že bylo jasno:)

Odvezli si mě týden po tomhle příběhu. Nejdřív jsme jeli na chatu a pak domů. V předsíni na mě čekal pelíšek s hračkami. Některý mi vydržely do dnes a některý nevydržely! Ale hraček mám čím dál tím víc, to víte Vánoce, narozeniny, výročí, kdy jsem přišla do nový smečky, Mikuláš, Velikonoce to jsou samý dobrý příležitosti něco dostat.

První noc jsem spala u Jany v posteli. Bála se, aby neusnula tvrdě a aby mě nezalehla. Pffff, to bych se tak nechala:) Ráno jsem jí musela vzbudit. Si představte, že spala skoro 5 hodin v kuse, kdo to má vydržet? Já už se strááááááááááááášně nudila. Jana dodnes vzpomíná, jak sotva rozlepila oči a už viděla to malý stvořeníčko, jak na ní zamrkalo korálkem a řeklo "Jupíí! Už jsi vzhůru, budeme dělat lotroviny!!!" Tak jasně, že nemluvím lidským hlasem, ale některý výrazy čumáčku jsou lehko přeložitelný. Teď už to střídám podle nálady a buď spím v posteli u Jany, nebo u jejích rodičů.

Jako malý mimi bylo mojí oblíbenou hrou houpání na záclonách a závěsech:) Jana dostala málem infarkt, když mě viděla, jak jsem se šílenou rychlostí rozběhla proti zdi! Ale já věděla co dělám, v poslední chvíli jsem se odrazila, vyskočila a už jsem za zuby visela na zácloně a hou hou houpity hou! Ale už mě to přešlo. (Naštěstí, mám jenom jedny nervy!!!)

Mojí nejoblíbenější hračkou se stal tenisák. Ani nevím jak, nejdřív mě ani moc nebavilo za ním běhat, ale pak jsem tomu přišla na chuť. S míčkem si hraji denně, lépe řečeno denně donutím svoje dvounožce, aby mi balonek házeli, nebo kopali a já běhám, vrčím, štěkám. V okolí bydliště už nás znají. Dokonce když jsme venku s míčem a potkám kamaráda, tak má smůlu. Prostě když mám míč, tak neznám bratra:) A ještě mám ráda takový ten velký (jako fotbalový) lehký umělohmotný míč. Ten umím valit před sebou jako hrdobec svou kuličku (bohužel nejsem schopná to vyfotit, jestli se mi to někdy povede, tak to určitě tady vyvěsím, protože to za to stojí!) 

Hra, kterou zrovna nemusím, ale strpím, je večerní čištění zubů. Už jsem si na to zvykla, ale Jana musí použít mojí oblíbenou psí zubní pastu. Jednou koupila jinou a ta mi nechutnala. (Nechutnala? Slabý slovo!!! Skousla zoubky, semkla rty a tvrdila, že nemá tlamičku, nemá zoubky, nemám co čistit:) Nikdy bych nevěřila, že se dlouhý jezevčicí čumák dá takhle srolovat! Ale na Dasty obranu musím říct, že jednou ráno šla máma do koupelny, rozespalá sáhla po první tubě zubní pasty, která jí přišla pod ruku…. a ještě večer prskala, že se Dastě nediví, že je to fakt nedobrá zubní pasta! Nabídla jsem jí, ať teda zkusí tu oblíbenou, ale už nechtěla:) Čištění strpím hlavně proto, že když jdu na prohlídku k panu doktorovi, tak mi zoubky vždycky pochválí. Na to Jana řekne, že mi zoubky pravidelně čistí, pak doktor pochválí i jí a Jana se nadme pýchou, že jí málem uletí knoflíky na košili:)

Ale co vyloženě nesnáším, to jsou skateboardy, kolečkový brusle a kola. Když projedou kolem mě na chodníku, tak mám strach a schovávám se za páníky, ale když jsem na balkoně a oni jezdí pode mnou, to jim nadávám, co mi hlasivky stačí!!! Někdy by hlasivky stačily i na víc, ale páníkové mě zatáhnou zpátky do bytu, ať nezbořím panelák:)

Jako většina malý psů, co tady píšou i já mám strach z cizích velkých psů. Ano, i já mám špatnou zkušenost. Jednou mě málem pokousala boxerka a jednou ode mě museli odstrkovat vrčící rottwajlerku :( Jinak (taky jako většina malých psů, co tady píšou:) mám mezi velkýma psama i svý kamarády. Akorát, že jsou ještě mladí a neklidní a jejich páníkové je drží na vodítku, aby mi jednu nelupli jejich velkou tlapou.

Snad spolu budeme běhat až budou starší a klidnější. Ale mám spoustu kamarádů mezi jezevčíkama a yorkšírama. A dokonce naproti přes ulici bydlí jedna jezevčicí paní, která musí nosit košík, protože se s ostatníma pejskama nesnese. Ale mě si oblíbila, mě má ráda! Vždycky mi běží naproti, mává chvostíkem a pak mi něco šeptá do ouška. Její pánikové byli ze začátku v šoku, že tohle ještě nezažili. To víte, síla osobnosti:)

Na představení by to snad stačilo. Za ty 2 roky jsem zažila spoustu historek a nevím, co ještě všechno popsat. Tak snad někdy příště, jestli Vás to bude zajímat.

Vaše Dasta