Naše čubizna je "špajzák", jak říká kamarád přes psy. Prostě za kus žrádla by duši i tělo dala. Zejména proto neumí resp. nechce opustit nalezené hnusy, starou svačinou počínaje a rozkládajícími se zbytky zajíce konče. Nemyslete si, že to necvičíme! Občas jí nastražíme kousky piškotu nebo jiné mlsoty na plánovanou trasu vycházky a pak jí zakazujeme si nalezené vzít. Za odměnu vždycky dostane mlsek. Když je na vodítku, tak to umí spolehlivě. Když je "na volno", tak je to "padesát na padesát". A to se jí stalo už mockrát, že jí byl ukořistěný mlsek vyrván z tlamy! Musím přiznat, že páníček dosahuje podstatně větších úspěchů, toho poslouchá raději a ochotněji.

A kočky! To je její nejslabší stránka, přestože má doma vlastního kocoura, kterého může tahat takřka neomezeně. My víme, že kočce nechce ublížit, že si fakt chce jenom pohrát - ale vysvětlujte běžné kočce, že těch dvacet kilo v běhu, jazyk na plecích a rozesmátá huba mají jen přátelské úmysly. Kočky na to obvykle prostě nemaj´ nervy. I když zrovna včera: na louce se provaloval kocour. Pěkné urostlé zvíře, žádný bázlivec, naopak už od pohledu docela drsné stvoření.

Hezky se vyvaloval na sluníčku a naše čubizna "na volno" skákala jak gumový trpajzlík, aby na něj dobře viděla přes trávu a chtivě frkala nosem. Páníček jí to zakazoval a čuba bojovala sama se sebou, má-li poslechnout páníčka a dostat mlsek anebo má-li poslechnout pudy a pokusit se kocoura ožužlat. No a kocour nic - jen po očku pozoroval to poskakující flekaté stvoření. Nakonec vyhrála poslušnost (kdybych byla s čubiznou já, bylo by to jinak).

Další noční můrou je skákání na lidi. Čubizna totiž miluje lidi a děti. Své nadšení nad tím, že je zase vidí, dává najevo tím, že se na ně vrhá a tlapká, kam dosáhne. V době podzimních plískanic je to obzvlášť pikantní. Odmalička jí to zakazujeme. Šlapali jsme jí na zadní nohy podle rady a nic. Plácáme jí po zadku a skoro nic. Jediné, co pomáhá, je, že obšťastněná osoba se předkloní a rukama čubizně zabrání v pošlapání anebo jí sama ostře zakáže další činnost. To se pak radostný pes vrtí, že zadní půlka předbíhá přední a máme strach, aby se nám nepřelomila, chichi…

S přivoláním, upřímně řečeno, bojujeme usilovně. Když jí na poli zaujme myší díra, nikdy nemám jistotu, že jsem jí milejší než ti hraboši. Neposlušný pes si pak zacvičí "pořadovky".

Ovšem co neumí skoro vůbec - zatím ani nevím, jak to pořádně nacvičit - tak to je odložení před obchodem. Spořádaně usedne a ví, že musí počkat. My odejdeme. Někdy čeká a ostražitě nás vyhlíží. Někdy si vzpomene a začne štěkat, kvíkat, pořvávat a kamarádit se. Opuštěné zvíře vyvolá lítost kolemjdoucích. Jednou se mi stalo, že jsem jí za chvilku našla obloženou kusem koláče a půlkou rohlíku - zřejmě se lidem zželelo čokla řvoucího hlady (naše dáma má váhu "tak akorát" - ještě deset deka a je z ní tlustýna) a snažili se jí utišit jídlem. To ovšem nefunguje, možná snad párečkem, ale rohlíkem? Tak tím se naše čubizna opít nenechá.

A nakonec si musím neumění pochválit: neumí si otvírat dveře - naštěstí. Nikdy se nedostala do situace, kdy by se zrovna tohle musela naučit. Sousedovic Dita, pes postavy vlčáka a barvy pomeranč se šlehačkou, ta to, panečku, umí jedna báseň. Vůbec jí nevadí, že dveře se otvírají směrem k ní, žádný problém. Razantním pohybem tlapy zmáčkne kliku a počká, co to udělá.

No a pak buď do dveří vrazí anebo tlapou dveře přitáhne a je u nás. Domovní prohlídka policejního komanda není důkladnější, Dita prozkoumá všechny místnosti, jestli je všechno v pořádku a pak vyběhne ven s pocitem dobře provedené práce. Když jí zastavíme, tak si nechá říct, ale číhá na vhodnou chvilku a v nestřeženém okamžiku je vevnitř a systematicky kontroluje a kontroluje…

Až dosud jsme i mysleli, že jsme čubiznu naučili dost. Jenže - na návštěvu přijela PetraK s Ešusem! A tak jsme získali mindrák, protože na to, co naučili Ešuse a co rád předvádí, tak na to prostě nemáme.

(Foto - Petra K)

Minulé povídání najdete zde