Byl pouliční směs, jeden z rodičů byl snad jezevčík a vypadal jako liška. Byl to můj největší kamarád a vše si nechal líbit. Prý jsem byla několikrát viděna s lízátkem - jednou jsem si lízla já, jednou on, totéž s jídlem. A taky jsem ho několikrát kousla. Ale on byl dobrák a tak mi nikdy neublížil.

Bohužel, když mu bylo asi 8, tak onemocněl a táta ho odvezl na veterinu, odkud se už nevrátil. To jsem ale netušila, nechtěli mi to říct. Když jsme si pro "něj" asi po měsíci jeli, až v ordinaci mi táta řekl, že už nežije. Strašně jsem plakala a říkala, že to není pravda, že Tudor je můj rytíř a nikdy by mě neopustil. Pan veterinář ale vyšel z ordinace s jiným pejskem - malou černou fenečkou. Byla prý po operaci, srazilo ji auto a nikdo se k ní nehlásil. Tak jsme si ji nechali, a pojmenovali ji Líza.

Bohužel za rok se nám utopila. Po roce jednou večer přijel pan veterinář a přivezl nám dalšího pejska, kterému jsme říkali Jacki. Středně velký, stříbrný s huňatým kožíškem a pochybným původem. Zase to byl miláček rodiny, ale skolila ho psinka. To už bylo na naši rodinu moc a řekli jsme si, že psy už teda ne. Bydlíme v menším městě v rodinném domku, měli jsme jednu dobu králíky, slepice, kačeny a kočky. A doma jsme měli morče, křečka, želvu vodní a 2 korely se vznešenými jmeny - Filip von Knoblauch a Franz Josef.

První kočka byla Micka - bílo želvovinová dáma, která žila venku a lovila myši. Byla zasloužilá matka, každý rok nám přivedla ukázat koťátka. Když jí bylo asi 12, porodila naposled a já jí u toho pomáhala. Byla ve sklepě v bedýnce od jablek a strašně plakala. Chtěla mě tam u sebe, když jsem se snažila odejít, utíkala za mnou s koťátkem napůl vytlačeným ven. A co se se všemi těmi koťaty stalo? Nevím, opravdu nevím, byla jsem moc malá. Jen jedno jsme si nechali, rezavého kocoura pojmenovaném Klakéř po kocourovi ze Smoulů (polská verze). A i ten se jednoho dne ztratil a nebyl.

A pak jednou na jaře '93 přijeli naši s tím, že se známých fenka středního knírače spustila a má krásná štěňátka, co my na to. Nadšeně jsme se na ně šli podívat a domů si odnesli jedno krásné malé a sladké štěně. Pojmenovali jsme ho Black, ale říkalo se mu všelijak. Blek, Blekota, Bleki a časem ty malý břidáku (když něco hnusného sežral nebo utekl a vyválel se v rybinách). Byl to pes venkovní hlídací a štěkací. Kdo šel okolo plotu, na toho musel štěknout, branku se naučil otevírat, pokud nebyla zamčená na klíč a utíkal do nedalekého parku a k rybníkům.

A neposlouchal. Snažili jsme se ho vycvičit, ale ne dostatečně a on byl tvrdohlavý. A kousal. Pokousal všechny, kromě mě a mámy a to neměl nikdy důvod. Kolikrát se brácha vracel domů, Blek seděl na schodech a výhružně vrčel a odmítal ho pustit domů. Ale byl náš. Asi jsme si všimli minulého času. Ve čtvrtek 24. září nám odešel za Duhový most.

Byl už starý, skoro slepý a hluchý, bylo mu úctyhodných 16 a půl roků. Naposled jsem ho viděla na Vánoce (bydlím v cizině), ale už mě moc nepoznával a byl z něj starý nevrlý pán. A co se stalo ve čtvrtek?

Máma mu šla dát najíst, koupila mu jeho oblíbenou konzervu, neboť na granule už neměl zuby a nikde ho nemohla najít. Tak poslala tátu, ať se po něm podívá. Hledali na zahradě, ve sklepě, táta zaběhl do parku, jestli se někam nezatoulal a nakonec ho našli utopeného v bazénu na zahradě pod plachtou. Asi se chtěl napít a spadl tam a už neuměl vylézt... Pochovaný je na zahradě za garáží.

RIP Blackie, už je ti dobře. A pozdravuj Tudora, Lizu, Jackiho, kočky a korely.