Jdeš městem, plném lidí, zvuků, aut, městem šedivým, uchvátaným a jednotvárným. Vysoké bloky domů, nepřetržité proudy aut, chodníky plné chvátajících lidí. A přitom stačí tak málo. Vybrat si správný čas a vrátit se na ta místa, která se ti v běžném denním shonu zdají tak obyčejná.

Zastav se, poutníku, na chvíli. Dlažba rozsvícená tajuplnou lampou tě zavede do uliček záhadných, tajemných a mlčících. Vrať se do dětství, kdy za každou vysokou zdí mohla být magická zahrada plná starých stromů a vonících keřů...

Přes střechy domů se rozhlíží věže kostelů. Kdo asi žije za rozsvícenými okny domu? Starý pán s malým psem? Či holčička, co zrovna s velikým soustředěním krouží svá první písmenka do linek sešitu? Trápí teď zrovna básníka múza v romantické mansardě? Nebo už v mansardách básníci nejsou?

Na liduprázdném náměstí zůstávají pro oko neviditelná esíčka světel. Jen citlivý fotoaparát zachytí tu správnou chvíli, kdy se světlo na moment zatetelí ve tmě a nenávratně zmizí.

Za sedmero stromy, za sedmero domy, za myriádou světlušek spí tiše jedno srdce. Když ráno měkce udeří o zvon a zazvoní, vstane slunce...

Jak monumentální a krásné je dílo našich předků... Hrdě se tyčí do noci a nikoho nenechá na pochybách, že postaveno ke cti králů a pro lesk země svůj úkol skvěle splnilo.

Stojí to za to, obětovat kousek noci a projít si své město v klidu noci, kdy jeho tvář se uklidní, tma zakryje vrásky a změkčí příkré linie. Vždyť pokud ještě můžeme, vnímejme krásu kolem sebe. Neříkejme si jednou, možná, někdy... protože jednou, možná, někdy už třeba nebudeme schopni vnímat nic.

I tvé město to umí. Věř mi.

Poděkování za půjčení fotografií patří Mileně Š.