Stojím na břehu Vltavy a peru se sama se sebou. Tohle přece nemám zapotřebí! Já, milovník horké vany! Neměla bych tu ale stát dlouho, vzduch už taky není nejteplejší a navíc protivně fouká. Tak jo. Po schůdcích pomalu sestupuji do ledové vody. Vlastně ne, dnes má celých šest stupňů, takže není ledová, jen studená. Ledová je ta co má míň než čtyři. Ne že by tohle názvosloví pomáhalo. Stojím na posledním schůdku, ponořená do pasu. Dál už je jen řeka. Teď přijde to nejhorší. Ještě se trochu ocákám a ... ÁÁÁ. První vteřiny musím vždycky vydýchat, postupně se rozplavávám, hlavu do vody, brr, tak znovu, hlavu do vody... a už to jde. Nezapomenout občas ohnout prsty, vydrží pak o chvíli déle. Plavu v řece, na břehu chodí lidé v zimních bundách. Ještě kousek... otáčím. Dneska to vážně nějak fouká, plavu po proudu, ale vlny se zvedají proti mně a jde to hůř než proti proudu. Prsty už začínají mrznout.

Sláva, jsem zpátky u schůdků. Dnes tu naštěstí nejsou labutě – když je člověk promrzlý a z vody mu trčí jen hlava, je labuť nepříjemný soupeř a už jsem to raději několikrát vzdala a vylezla o kousek výš, přes kameny a kopřivy. Dnes je to dobré, vylézám po schůdcích, honem do klubovny. Doporučení jít si po plavání zaběhat mohl vymyslet jen člověk v neoprenu – anebo bez něj. Mokré plavky v ledovém větru jsou snad horší než ta voda. V klubovně rychle shazuju plavky a uuuž to jededede. Třesoucíma rukama se trochu oblékám, nalévám z termosky čaj a cpu se ke kamnům. Otáčím se, prohřívám každý kousek těla, opatrně upíjím čaj. Třesavka přestává, ale nespěchám. Teď by se hodilo to rozhýbání, ale v těsné klubovně na to není místo. Za chvíli se oblékám, ještě cítím chlad, ještě to bylo brzo, ale klubovna se plní dalšími a domů daleko. Dopíjím čaj, trochu se zahřeju ostrou chůzí na tramvaj, ruce mám pořád jak led. Ale mozek už pomalu vypouští endorfiny, zasouvá do pozadí to přemlouvání na začátku a znovu přehrává to příjemné. No jo, je mi to jasné – za týden budu zase stát na břehu a přemýšlet, proč zrovna já musím být takový cvok.

Branické ledy 2015

Nějak takto vypadá můj běžný trénink ve Vltavě. Při závodě je to jiné v tom, že okamžik startu určuje někdo jiný (odpočítává se čas před startem) a hlavně plavu v neznámém prostředí. Řeky mi tolik nevadí, ale uprostřed ledového rybníka se úplně dobře necítím. Jenže – stojí to za to. Otužování jako takové má prokázaný pozitivní vliv na lidské zdraví a mě už ty věčné rýmičky a kašlíčky moc nebavily. Potvrzují to i lidé, kteří takto plavou i v úctyhodném věku a nemoci se jim vyhýbají. Letos to vypadá, že to funguje už i na mne. No a když už ledoplavu, proč pro svůj klub občas nevyplavat nějaké ty bodíky? Navíc jsou otužilci dobrá banda – v tomto sportu není místo pro nějaké boje – zákulisní či skutečné.

Tady nesahám po metách nejvyšších, jsem ráda za každý odplavaný trénink i závod. Ostatně když jsem před čtyřmi lety přišla do Prahy, neuměla jsem plavat. Vůbec. Povinné školní plavání ve mně zanechalo odpor k jakýmkoliv plaveckým pokusům. Namočit se, to jo, dvě tempa ve stylu „paní radová“, klidně. Aquapark? Jasně, tobogány s mělkým dojezdovým bazénkem, klidně i dvě hodiny v kuse. Jenže se mi trošku převrátil soukromý život a můj tehdy nový přítul je vynikající rozhodčí plavání a dlouholetý cvičitel. Takže se mi plavání pomalu a nenápadně vecpalo do života, až to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo.

Dálkové plavání MČR Račice 2015

Začalo to vlastně nevinným prohlášením, že rozhodčí nemusí umět plavat, ten se musí umět dívat na to, co plavou ostatní. A „hahaha, za týden je školení, pojď taky“, „hahaha, tak mě tam přihlas“, „hahaha, tak jsem tě přihlásil“. Samé srandičky a najednou jsem byla opravdu na školení, úspěšně jsem složila test a čekaly mne první závody. A druhé a další. Baví mne to. Kvůli psům se můžu účastnit jen omezeně, zato se snažím vykrývat nejpotřebnější dny podle toho, jak mohou ostatní. A v polední pauze místo odpočinku doháním tramvaj a předbíhám jízdní řády, abych stihla vyvenčit a včas se vrátit.

„Naši“ cvičitelé plaveckých kurzů mají na jednu hodinu v týdnu půl bazénu pro sebe, tak jsem vyfasovala průkazku taky. A začala jsem se pomalu učit plavat. Strčit hlavu pod vodu – ó ty hrůzo! Ale stačily plavecké brýle. Jak má plavání vypadat, už vím – jsem přece rozhodčí. Jak to udělat, aby to tak opravdu vypadalo, to je podstatně větší oříšek. A jak to udělat, aby to tak nejen vypadalo, ale aby to navíc i efektivně plavalo, to jsem nerozlouskla dodnes. Tak se tam plácám a snažím se zlepšovat. No a když už se tam plácám – jednu vyučovací hodinu týdně bych stíhala, cvičitelů tou dobou bylo zrovna málo, tak prý „aspoň budeš počítat hlavičky“. No, počítání hlaviček se nekonalo, jak to má vypadat, vím, jak se to učí, už vím taky, teď to jen předat dál.

Branické ledy 2013

Jako rozhodčí se pochopitelně účastním i závodů v zimním plavání a poťouchlý osud mne tak zcela nevyhnutelně směřoval k tomu, abych jednou stála napůl ve vodě a odhodlávala se k tomu konečnému skoku. A pak znova a znova. Zkuste to taky!

Pro začátek se zajděte podívat – už zítra, 26.12.2015 od 11:00, se na Slovanském ostrově u Národního divadla v Praze koná 69. ročník vánoční soutěže otužilců ve Vltavě – Memoriál Alfréda Nikodéma. Přijďte se podívat a povzbudit plavce! A za rok... začít s otužováním můžete kdykoliv a v jakémkoliv věku, tak proč tu za rok nestát v plavkách?

Křest otužilců 2015

Foto: autorka.