Předchozí díl najdete zde.

Není zvláštní, jak obrovskou pozornost tu „civilizovaný“ svět věnuje tomu, co do huby strká, ale jakou NEpozornost tomu, co z těla na druhém konci vypadává? No nic. My pejskaři víme, že tomu bobku, který naše milé zvíře vyprodukuje, musíme pozornost věnovat.

Kess | foto: Barš

Minimálně se to sluší sebrat a odhodit, buď do obvyklé odpadní nádoby či neoblíbenému sousedu za plot, to už je jedno, jen to nenechávejte na cestě, na chodníku nebo na schodech, prosím pěkně.

Náš pes Kess (jasně, je to čuba, ale to se nerýmuje, ne?) zastává ten hygienický světonázor, že bobkovat se musí mimo cestu. Na chodníku by to z ní prostě nevypadlo, to už víme. Čím vyšší sráz, kde se dá usadit na bobek, tím lépe.

Máme bobkovací místa milovaná či použitelná, když je nejhůř. V přírodě bobky nesbírám, v intravilánu sbírám. Tedy pokud to jde – pokud se Kessině podaří vystrčit zadek k drátěnému plotu a šoupnout bobek pod plot, přímo do cizí zahrady, tak to tedy pardon, to tam nechám.

Na vlastní zahradě se nebobkuje. Vyčurat u vrátek, to by ještě šlo, když prší, ale bobek ne. Na chalupě si čuba musí vylézt do svahu nad příjezdovou cestu v úvozu, popř. balancovat na hraně srázu k potoku, čímž nás tedy vždycky vyděsí, protože nikdo z nás neví, co by udělal, kdyby opravdu spadla těch dvanáct metrů do potoka.

Kess a Brit | foto: Zdena Jůzlová

Škoda, že tenhle bobkonázor nemá sousedka p. Z. a jejich psisko. Po téhle dvojici nacházíme bobky pěkně přímo ve vyjeté koleji. A že by po svém pejskovi paní Z. ten bobek sebrala? No tůdle, jednak je to příroda a jednak ta cesta není její, že?

To byste nevěřili, jak kyselý ksicht ta paní umí vyrobit, když ji s psíkem přistihnu, kterak kráčej’ k nám úvozem! Pomalu jdu na nimi a bedlivě sleduji, kde se kdo vykadí, a pak se dožaduji úklidu, chichi… Naštěstí psík je malinkej, jako naše Kess, ale bobky má tedy větší, to vím jistě.

Horší je to se vzdálenější sousedkou, která má velikánskou labradorku a taky moc rádi choděj’ kolem nás… To není na pytlíček, to je na lopatu. A tu s sebou tedy fakt nenosej’…

Náš kamarád Brit, borderkóliák blahé paměti, vždycky hledal co nejskvostnější místo. Klidně natřikrát. Ono umístit bobek, když jste dominantní samec, to není jen tak.

Kess usměvavá | foto: Barš

Ale nejlíp umístěný bobek, tzv. bobek vítězný, jsme viděli u Bečova nad Teplou. Tam je Šibeniční vrch, na tom vrchu kámen jako auto a na vrcholu toho kamene byl parádní psí bobek. Obdivuhodná práce!

Škoda, že my páníčci z těch bobků nic nevyčteme. Zrovna dnes jsme na stezce od louky k lesu našly bobek. Úhledný, pěkný.

Kess si to pořádně očuchala a pak ke mně zvedla hlavu a její výraz říkal: „Tedy to je, co?! Koukáš, co?“ A zas to nosem zkoumala. No, co na to říci? „No koukám, Kessinko, tak jdeme dál, jo?“

A děkuji psímu pánubohu, že Kess nemá žádnou tendenci nějaké bobky pojídat! Naše předchozí čubička, česká strakatá slečna Bony, no ta mívala někdy sakra divné chutě. Bohužel ji přitahovaly zejména lidské exkrementy. A já – nepoučena zkušeností –, abych tomu aspoň trochu zabránila, jsem jí dala košík… Brzo jsem zjistila, že tahat psovy lidský exkrement z huby je za použití hromady papírových kapesníčků aspoň trochu možné. Z drátěného košíku nikoliv. Věříte?