Jak víla Netřebka měla divoký spaní

Pořádný sníh a mráz stále nepřicházel a víla Netřebka ve svém domečku měla divoký spaní. Mlela sebou ze strany na stranu, protože se jí zdálo, že si vyběhla jako vždycky zkontrolovat, co se děje na polích a jestli obilí, slunečnice i sladká řepa zdárně rostou. Ale ouha, najednou musela hodně brzdit, jelikož – mankote šmankote – místo pole se před ní rozprostíral do široka do daleka ukrutně obrovitánský rybník. A na něm se dělalo jedno kolo vedle druhého, to jak kapři vystrkovali z vody hlavy a mlaskavě volali jeden přes druhého na zkoprnělou vílu Netřebku: Dej mi hubinku! Ne, mně hubinku dej! I kdepak, mně ji dej, hubinku dej!

I propánakrále, vydechla víla Netřebka, jak já si z vás mám vybrat toho pravého! A vůbec, nejdřív mi řekněte, v co se proměníte, když tu hubinku dostanete, dala si ruce v bok a zatvářila se přísně.

V co bychom se proměnili, smáli se kapři, až se kola na vodě rozvlnila tak, že voda vyběhla na břeh a kapři se vydali za ní. My jsme kapři a budeme pořád kapři a chceme hubinku, protože nás nikdo nemá ráááád a nikdo nás nechce... jíst, najednou plakali kapři a jako řeka se valili k víle Netřebce.

Pomoc, pomoc!, vykřikla víla Netřebka, a v tu chvíli jí usedl na rameno motejl, kterého zachránila před zimou, a cosi jí zašeptal do ucha.

Moje oblíbené místo, keře a stromky rozhodně nemají zimní barvu. Poděbradsko,...

Rýba důba, rýba důba, rokenrol!, vykřikla víla Netřebka podle motejlí rady, a zadupala do rytmu bosýma nožkama. Rýba důba, rýba důba, zašumělo to mezi kapry a pak začalo náramné podívání. Kapři poskakovali v blátě, divoce se kroutili, plácali ploutvemi na dvě doby a přehazovali jeden druhého přes rameno, až se všichni naházeli do rybníka, na kterém se dělala kola čím dál menší, až byla docela malá a pak celý rybník dočista zmizel.

Ufff, to teda byl sen, oddychla si víla Netřebka, když otevřela své modré oči, aby mohla dát pravé vílí poděkování motejlovi, který se tvářil zrovna tak skromně jako princ Bajaja, když byl porazil draka.

A než se víla Netřebka dostatečně poděkuje, můžete si prohlédnout mé únorové fotky. Rybník Blato, který byl svého času největším rybníkem v Čechách, na nich neuvidíte, protože dávno zanikl, ale pokud si kliknete na tento odkaz, dostanete se k velice zajímavé reportáži o historii Blata i o pátrání po jeho pozůstatcích. Článek uveřejnil v roce 2016 na svém webu pan Pavel Kessa Keller, který laskavě souhlasil s tím, abych odkaz na reportáž použila ve svém fotočlánku. Určitě se na jeho článek proklikněte, uvidíte současné i historické mapy a fotografie z míst, kde se ještě dnes dá rozpoznat, kudy vedly hráze, pokud tedy víte, že tu kdysi nějaké byly. Odkaz na fotogalerii najdete na konci reportáže, případně zde. Netřebice najdete tuším jen na páté mapě na horním okraji, tedy na sever od Koutů.

Verzí, proč rybník Blato vlastně zanikl, existuje několik. Jedna z nich tvrdí, že rybník byl sice velký, ale mělký a bahnitý, a ryby v něm měly stále co jíst, takže jejich maso nebylo vůbec dobré a proto o ryby z Blata přestal být zájem. Ať už to bylo, jak bylo, na místě bývalých rybníků jsou nyní velice úrodná pole a existenci nejen tohoto rybníku připomínají dodnes místní názvy. Původně jsem zamýšlela projít krajem ve stopách pana Kellera a sama trochu fotit, ale nachlazení a následné velké ochlazení mi dovolilo jen krátké procházky po okolí.

Únor přinesl velké výkyvy teplot. Bylo plus deset, ale taky mínus šestnáct. Přesto stromy na obzoru během měsíce ztratily svou zimní čerň, zesvětlaly, zrůžověly a zezlátly, a byly dny, kdy se zdálo, že jaro už už přijde. Den se znatelně prodloužil. Zatímco na začátku měsíce Slunce vycházelo až v 7:39 hodin, poslední únorový den to bylo už v 6:52 hodin. Západ Slunce jsem na začátku února mohla pozorovat už v 16:55 hodin, ale 28. února jsem ho fotila až v 17:41. A světlo venku bylo ještě o půl hodiny déle.

Pole okolo naší obce jsou holá a zoraná, a ačkoli si v zimě pod bílou peřinkou vůbec neodpočinula, jsou v očekávání letošního sémě. Polní cesty byly většinu času rozbahněné, to až silný mráz v posledních dnech mi dovolil jít místy, kam jsem se dosud nedostala.

Pokud máte chuť a čas, pojďte se projít se mnou.

Informace o místním biocentru najdete na str. 101 zde.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/

Foto: Vave. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.