Lucka V. 27.1.2009 15:28

Re: Slepičí jméno

Velká kočko, s tím pomáháním tátovi jako bych četla o sobě. S mámou v kuchyni? Nikdy! Vždycky jsem se motala tátovi v dílně, pomáhala mu budovat skalku, betonovat schody, dělat rozvody vodovosního potrubí v domě... A vždycky mě nechal pomáhat se slovy - jen se to nauč, stejně si jednou vezmeš nějakýho nešikovnýho inženýra (upozorňuji že tímto titulem se honosil i on a třeba vodní elektrárna na Lipně je jeho ,,dítkem" ). Vrcholem našeho snažení byla, když mi bylo 14 let, ve dvou postavená stáj pro koně ve stylu roubené chalupy, zvládli jsme všechno, i sedlovou střechu. Jen je mi tím pádem mužskou částí světa vyčítáno, že jsem víceméně soběstačná a v situacích, kdy by mi slušelo se hroutit a volat o pomoc prostě konám a řeším sama 

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Jakub S. 27.1.2009 23:23

Re: Slepičí jméno

Ty jsi bezvadná roba do nepohody! Takový rodinný syn, že?

• reagovat
• nahlásit příspěvek

RenataE 27.1.2009 0:54

Re: Náhradní Filípek!

Kočkám se nedávala jména, tedy těm venkovním.  Můj dědeček žil ve vyhnanství v HavlBrodě (jaksi byl odejit do důchodu na vrcholu svých intelektuálních sil), choval králíky na maso a kožky, pár slepic a jednou z rozmaru dvě kačeny.  Jména měly obě chovné ramlice, pan Králík se vždycky od někoho půjčil, ale taky měl jméno. Kohout se obvykle jmenoval Syčák a do slepičárny jsem zásadně chodila v těžkých kožených holínkách po jakési armádě a s klackem v ruce, Syčák s oblibou útočil zezadu.  Kočičák  (vždycky to byl kocour) jméno neměl. Kočičák prostě přišel a zůstal. Dostával nažrat a pokud se dostavil ve zuboženém stavu, byl ošetřen. Naší zahradou prošlo za těch asi patnáct let  tak pět Kočičáků.  Byli to bez výjimky mourovatí rváči, některým chybělo oko nebo ucho, jeden měl dokonce částečně amputovanou přední tlapku (následek nějaké galantní rvačky).

Problém byl s těma kačenama, ty jsme si pojmenovali hned a pak byl problém je zabít. Sice byly úplně hloupé, ale stejně Prostě byly jen dvě, zatímco ušáků bylo čtyřicet. Dodnes umím zabít a stáhnout králíka, ale kačenu ne.

Jo, a byla to sedmdesátá na Vysočině.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Alča 27.1.2009 10:30

Re: Náhradní Filípek!

Bohužel musím, Jakoubku, potvrdit, že u nás se pojmenovávali jen psi a kozy. Kočičky byly beze jmen, možná proto, že jich bylo na rozsáhlém hospodářství opravdu hodně a s ohledem na blízkou silnici a trať se často obměňovaly. Tatínek volával ráno a večer po dojení "míííc" a všechny věděly, že je bašta. Systém mu narušila až moje dcera asi ve věku čtyř let, když prostě oznámila, že ona kočky pojmenovala a od teď se nebude na Blaženku, Mourka, ... volat mííc, ale hezky jejich jmény. Samozřejmě si to tatínek nepamatoval a navíc jak říkával, neměl "čas na blbosti", takže vše nakonec zůstalo při starém.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

dalmatin 27.1.2009 11:57

Re: Náhradní Filípek!

Na babiččině dvoře byla také zvířátka pojmenovaná. Kohout se jmenoval Fešák (První, Druhý..), protože to byl opravdu fešný kohout, barevný. Slepice měla jméno jen jedna, nebyla to vlaška, takže vypadala jinak a jmenovala se Krákorka. Kocour Mourek, matka králičího rodu byla Princezna, ovce Baluna. Už jsem slibovala, že najdu dopis, který mi psal strejda jménem všech zvířátek jednou na Vánoce. Nad všemi ale vynikala samozřejmě fenka hladkosrstého foxteriéra, Ivina. Moje nejlepší zvířecí kamarádka, na kterou nikdy nezapomenu.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Jakub S. 27.1.2009 23:24

Najdi ten dopis, musí být krásný!!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Janka 28.1.2009 0:12

Re: Náhradní Filípek!

Jména se nedávala, asi proto, že zvířata (na vesnici) byla výhradně užitková.  I ty kočky byly trpěny jenom kvůli myším, psi hlídali, husy byly krmeny atd. Mít něco jen tak, pro zábavu, to byl nedovolený přepych, ba hřích. Nás děcka vůbec nenapadlo, že bychom mohli kocoura pojmenovat. On byl taky trpěn kvůlivá myším, ačkoliv byl poloviční šlechtic (siamák).

• reagovat
• nahlásit příspěvek