"Určitě ty černé flíčky má po Píďovi…no jistě…jo Píďa…" No jo Píďa, to byl krásný velký černý kocour, a letos je tomu sedm let, co se nevrátil domů. Sice kamarádčinou domácností prošlo více koček, ale Píďa je pro nás nezapomenutelný. Nemňoukal, ale mluvil očima a tělem.

Bydlím v paneláku, dá se říct, že s docela slušnou zelení okolo, a tak nám po okolí pobíhají zdivočelé kočky domácí. Nejsou moc vidět, jsou námi dostatečně krmené, a když jim je zima, tak se vyhřívají na kapotách aut, takže o nich víme. Pokud potřebuje některá z nich azyl na přechodnou dobu, tak máme v domě kočičí pani, která má v bytě trvale šest nalezenců a nyní jednu divošku, kterou vzala domů, kde jí povila dvě koťata.

Paní je důchodkyně a pro obživu koček chodí na brigádu a já k ní chodím na kafíčko s půlkilem hovězího pro kočiny.

V té době, před patnácti lety kdy jsem našla Píďu, ještě kočičí pani nefungovala. Šla jsem ráno do zaparkovaného auta, které jsem odstavila večer úplně nestandardně z druhé strany domu, kde jsem slyšela slabé mňoukání. Moc se mi to nelíbilo, byla však tma a já jsem stvořeníčko nenašla.

Teď to mňoukání bylo slabší, ale bylo světlo, tak jsem začala hledat a našla jsem k boku domu přistavěnou prknovou ohrádku a v ní malinké černé kotě s pelíškem z dětské mikiny a miskou mléka. Kotě jsem pohladila, zdálo se mi dost hubené, ale pospíchala jsem do práce, tak jsem si řekla, že asi někdo o kotě pečuje a mrknu na něj k večeru, až se vrátím domů.

Ten den se přes město přehnala velká vichřice, hned jsem si na kotě vzpomněla a doufala jsem, že ten, kdo ho drží v ohrádce, že se o něj postará. Zaparkovala jsem zase na stejném místě a utíkala jsem domů pro moje knírandy, abych je vyvenčila. Šly jsme rovnou k místu, kde měla být ohrádka, prkna byla přiražená k domu, všude bláto s listím. Holky moje na mně koukaly a větřily a já jsem pochopila, že kotě je za prkny.

Začala jsem hledat a našla jsem studené zablácené nic, co se mi vešlo do dlaně, ale věděla jsem, že žije. Utíkaly jsme domů, holky štěkaly a já usilovně přemýšlela, co musím udělat účinného a zvládnout to, zrovna tento víkend jsem zůstala doma úplně sama. Kotě jsem vrhla do umyvadla a začala jsem ho jemně drhnout dětským zubním kartáčkem, a začali utíkat paraziti, které jsem okamžitě splachovala. Pak jsem kotě ponořovala střídavě do vlažné vody a masírovala kartáčkem, to ticho mně docela děsilo, protože ty moje holky seděly před koupelnou, tiché a nastejno klopily hlavu.

Skoro po hodině se kotě zachvělo a vydalo slabounké mňouknutí, spíš jenom jeho kousek a čubiny se rozštěkaly, asi brečely jako já. Protože nejsem kočičí máma, ale psí, tak jsem si řekla, že to bude podobné jako u psího vrhu a kotě jsem strčila celé do pleny, dala do krabice od bot na kuchyňskou linku pod světlo, aby nevychladlo. Co mu dát najíst a neublížit, tělíčko mělo průměr dvou centimetrů, dlouhé s velkou hlavou, co je doma k dispozici…

A byla tatra, tu jsem kápla do vody, udělala jsem z bílé štupovačky malinkatý cumlíček, který jsem se snažila vložit do tlamičky. Do rána kotě vycumlalo hodně cumlíčků, pak jsme dopoledne prospali. Během soboty jsem cumlání zkoncentrovala a v neděli odpoledne jsem kotě krmila z lékárenské lahvičky. Chutnalo mu, a taky bylo vidět, jak zesílilo. Dostalo větší krabici a vyšší, aby nemohlo někam zalézt, bylo plaché. Když jsme se večer sešli všichni doma, tak jsme si domluvili, co s kotětem v jeho prospěch.

Bylo to náročné, ale dělali jsme to přirozeně rádi, kotě jsem měla i tajně v krabici v kanceláři, protože se muselo po nakrmení masírovat na bříšku. Koncem týdne začalo běhat po bytě a začali jsme mu říkat pro jeho počáteční pídění Píďo. Večer v pátek jsme ho našli u holek v pelechu, měly ho mezi sebou, a tak tam zůstalo do rána. Ráno mně našla rodina slzící s kotětem v křesle, které nechtělo papkat, mělo velké bříško a teklo mu něco bílého z tlamičky a vrnělo.

Čubiny seděly v druhém křesle a sledovaly a usmívaly se. Záhada se vyjasnila, když holky seskočily s křesla, aby se šly vyvenčit a na bílém potahu byly krvavé skvrny. Naše jedenáctiletá kníranda Ester měla mléko a byla od kočičích drápků poraněná. No byli jsme všichni s mlhavým viděním a Píďa měl o sebe postaráno. Byl u nás měsíc a byl čas prázdnin a čtrnáctidenní dovolené.

Knírandy jsme odvezli na hlídání k babičce a Píďu ke kamarádce, která měla černého kocoura Mikeše. Po dovolené však Píďa zůstal v domečku se zahradou, a jak tvrdila kamarádka, že se tam bude mít dobře a lépe než v paneláku, a že se mu Mikeš věnuje, a že…

Píďa si života užíval opravdu vydatně, byl nádherně černý s pár bílými chloupky na hrudi a měl malé bílé chlupaté ponožky a zelené oči, kterými se vyjadřoval. Hlas si ubrečel, nemňoukal. Miloval domov i svobodu, vždycky když jsem byla u kamarádky, za každého počasí, i když třeba nebyl doma několik dní, tak se objevil.

Přiběhl a hupsnul do mé náruče. Před sedmi lety nepřiběhl, jezdila jsem každý den a náruč mi zůstala prázdná. Kamarádky zahrádka je kouzelná, musí, kropíme jí slzami, běhají po ní černobílá koťata a Píďa nás sleduje a zelenýma očima říká " mňau já vás vidím…"

Jó Píďa, to byl kocour, a náš.

Ilustrační foto