Myšánka jsme loni na konci května doprovodili za duhu (dohonily ho ledviny a epilepsie, broučka). O tom případně můžu napsat jindy, pokud by byl zájem.

A jak jsem cosi mlela o tom, že další kočku už ne, protože už na to nemám věk - leda nějakou „na dožití“, tak jsme si přinesli zhruba ročního Čendu. Totiž Suzinka, naše druhá kočka, má svoje „špecifiká“, a k ní se jen tak někdo nedá přifařit, to by mohlo skončit zle.

Takže Čenda. Černobílý s čabrakou a ofinkou - a bez ocásu, téměř. Hned jsem si vzpomněla na Maričku a její „manskou“ kočenku. Ale tenhle Čenda se dostal do útulku ještě s nějakými troskami ocásku, ty ale postupně musely pryč.

A jméno - původně se jmenoval Řepík. Jménům věnujeme velkou pozornost, a přitom se snažíme zachovat pokud možno to původní, aby na ně „slyšel“ (ha, ha). Co takhle Řopík? Jasně! Kurážný mládeneček, který netrpí melancholií a bude oporou každé domácnosti, to se k němu hodí. Dozvěděli jsme se však, že Řepík bylo jméno spíš jen evidenční, nijak k němu nepřilnul. Takže postupně jsme dospěli k Čendovi. Celou cestu domů strkal čenich mezi šprušle přepravky a tence kníkal. Povídala jsem mu: „Ty máš ale pěkný čeníšek, ty jeden čeníšku, čendíšku.“ A už to bylo.

Čenda je opravdu sportovní dobrák s velice milou povahou. Zatím vám ukážu jen fotky z prvního dne, tj. 31. 5. 2018, ať máte představu:

První den po „přínosu“. Hned se pustil do občerstvení.

První misku spucnul a vyráží na průzkum.

Čenda byl od začátku velmi hravý, nebojácný

Čendův ocásek, resp. zbytek ocásku

Tady to jde

Co jste to přinesli? Suzinka neví, co si o tom myslet

Správné stanoviště

Takže zatím jen tolik. Ono se to totiž skoro hned strašně zašmodrchalo. Ale už konečně víme, že se vše v dobré obrátilo, takže můžu s klidným svědomím napsat: pokračování příště!

Přeji pěkné vykročení do nového týdne.

Foto: Lika