Čapnul jsem ho mezi ostatními koťaty z téhož vrhu 21. března, první jarní den. Devítitýdenní kotě s lehce šedě pruhovaným hřbetem, s vysokými bílými „ponožkami“ na tlapkách, nevinným čumáčkem, bílým a růžovým nosíkem, malou pusinkou, bázlivým jazýčkem a zelenýma očima přecházejícíma do pískové a zlaté barvy. Ve dvou a půl měsících mělo už ostré drápky. Právě je trochu zatahovalo, aby mohlo pohladit po hlavě obrovského německého ovčáka, s nímž bok po boku usínalo. Měli jste ho vidět v dubnu časně zrána poskakovat ve vysoké trávě. Hned ztřeštěně pobíhalo velkými skoky, hned zase hrbilo hřbet, kráčelo jako krab s naježenou srstí, a nebo se zase jen poklidně vlnilo s gesty velkého zvířete a bleskurychlým seknutím své přesné tlapky polapilo nějaký hmyz. A pak je náhle uprostřed horečné činnosti přemohl spánek.

Po probuzení otevřelo na svět zvídavé oči, protáhlo si dlouhé bílé tlapky, převalilo se z jednoho boku na druhý, zívlo, až mu bylo vidět do krku, a člověka zasáhla, okouzlila neuvěřitelná harmonie jeho pohybů, které vypadaly jako po sobě jdoucí vlny, jako arze a teze gregoriánského chorálu. V poledne se někdy natáhlo na trávníku, šedá záda i bílé bříško svítily na slunci, a já jsem zblízka sledoval, jak jeho bleskurychlá tlapka náhle povoluje, je totálně uvolněná.

Čas plynul, až dovršilo jeden rok. Byl z něj už kocour ladné chůze a půvabného vystupování. Se vztyčenou bradou, ocasem vzhůru, pružnými zády a nehlučnou chůzí svých bíle oděných tlap byl tak elegantní, tak patricijsky vznešený, že jsme ho láskyplně pojmenovali „Král Miquet“. Naše vztahy se zakládaly na nezávislosti a vzájemném respektu. Vedl například noční život na loukách a střechách v sousedství, o němž jsme nevěděli vůbec nic, a nikdy jsme se ho na to neodvážili zeptat. Během dne mezi námi vládl vlídný kamaráčoft. Je pravda, že většinu času prospal. Když se náhodou usadil v mém oblíbeném křesle v salonu a já požadoval své místo zpět, položil mi bílou tlapku na rameno, otíral se mi jemně o tvář, na chvíli se přitulil hlavou a po tomto krátkém projevu něžnosti se vzdálil. Ostýchavě jsme se měli rádi.

V prosinci si zvykl chodit do pracovny, kde jsem se věnoval svému psaní:

„Můj dům dle mého přání: bude tam moudrá paní, kočka nad knihami bude bdít…“ (Guillaume Apollinaire: „Bestiář“).

Prohlížel si mou pracovnu a procházel se mi po stole, aniž by pomačkal jediný papír, postrčil jedinou svorku či shodil jediný list rozloženého rukopisu. Pohyboval se jako vánek a nerušil mne v přemýšlení. Pak zaujal místo v křesle naproti mně. Usadil se tam s jistou okázalostí, volným a důstojným pohybem si přitáhl ocas k boku, jako by šlo o královskou vlečku, a tiše na mne upřel pohled.

Hřbet jejich plodných těl magické jiskry plní a jejich strnulé zornice šperkuje hvězdami jak písek zlaté zrní… (Charles Baudelaire: „Kočky“, překl. Svatopluk Kadlec)

Pracoval jsem skloněn nad stolem a nepřítomně se na něj díval. Ale někdy, když jsem začínal nový odstavec a hledal vhodný výraz, ve chvíli váhání, kdy se rodí nějaká představa, jsem ho „viděl“. Jeho bezedné zelené oči dlely v neznámých světech, kam jsem neměl přístup, dotazovaly se mne na můj lidský úděl, vracely mne k mému vlastnímu mysteriu.

Tento Miquetův stručný portrét líčí v drobnokresbě způsobilost, která činí z kočky přirozený vzor, průvodce na cestě relaxace. Tento dokonalý příklad vyváženosti mezi vitalitou a uvolněností spojuje navzájem pružnost, půvab chování i působivé gesto. Kočka, toť harmonie.

Z knihy Kočičí metoda – relaxace, jóga, meditace od Henriho Brunela v překladu Adély Králové.