Jaro nám zde v Modrých horách už pokročilo a teploměr za rozbřesku hlásí 18 °C, aby se přes den vyšplhal ke třiceti anebo i k 38 °C, jak už některé dny i bylo. Okolní příroda reaguje po svém. V buši kvete kde co. Vzduch, zvláště po ránu, omamně voní a ptactvo vítá každý nový den již za úsvitu svojí ranní modlitbou. Proto není nutno chystat večer budík, ptáčci nebeští se o ranní probuzení postarají docela spolehlivě, jak se může ctěné čtenářstvo přesvědčit na videu na Rajčeti. Račte si prosím zesílit zvuk k maximu.

V horských údolích a na pláních směrem k Sydney se brzy zrána zpravidla válí mlhy, máme zatím docela vlhko, ale jen ve vzduchu, jinak je krajina spíš suchá. Jakmile se sluníčko vyhoupne nad obzor, tak oba Habsburci, stařičký kelpie Ferdinand (skoro 15 let) a kelpie v nejlepších letech – sedmiletý Maxmilián, začnou vehementně vyžadovat ranní výšlap bušem. Každý po svém.

Max pobíhá se schodů a do schodů a VÝZNAMNĚ se dívá do očí, jako tak co, kdy už konečně půjdeme. Ferda od té doby, co prodělal mozkovou příhodu, dokonce kecá. Žádný štěkot anebo vytí, ale docela hlasitě formuluje svoje požadavky svými slovy, kterým se my postupně učíme. Oba mají v kebuli přesné hodiny, a jakmile se čas navrší a nastane doba odchodu na výšlap, tak oba spustí. No co kdyby snad páníčci zapomněli anebo se jim nechtělo, že jo.

Strážce u cesty

Za východu slunka je v čerstvém ranním vzduchu v buši nejkrásněji. Vše je zpravidla ozářeno ještě rudými paprsky sluníčka šplhajícího se na oblohu a hra světla, stínů a barev je oku i srdci přívětivá a duši hladící. Sluneční jas se pozvolna mění z rudé přes rumělkovou a zlatou do oslnivě bílé, kdy silné paprsky začínají vše nemilosrdně zahřívat, aby pak uprostřed dne vše doslova spalovaly.

Čokli pobíhají po okolí, čtou si novinky a zanechávají svoje navštívenky, jak se na bafany sluší a patří. Vzduchem zní ranní modlitby okolního ptactva, v údolích se válí mlhy a tak když dojdeme na skalní útesy na vyhlídku, tak si zpravidla sednu na skalní lavici a kochám se tou Boží krásou, zatímco oba Habsburci ňuchají po okolí a lezou po skalách jako kamzíci. Kde se tomuto umění naučili, nevím, kamzíky tu nemáme a skalní klokánci wallaby, kteří zde v kamzičím ekosystému přebývají, jsou vzácní.

Pohled z útesů

Letos vykvetlo hodně květů flanelových kytek – flannel fower - Actinotus helianthi, které jak barvou, tak i sametovým povrchem okvětních lístků připomínají protěže. A nejen těchto, ale i keříky paliček na bubínek – Broad-leaf Drumsticks (Isopogon anemonifolius) kvetou jako o závod. Porost travin také vyrostl šťavnatý a bujný a ranní sluníčko v něm provádí kouzla s barvami, světly a stíny, až oči přecházejí, jak jsem se snažil foťákem zachytit a na Rajčeti snad uvidíte.

Jarní kvítí

Nekvetou jen spousty kytek, ale také se nebývale rozmnožili pavouci všech druhů, tvarů a velikostí. Takže pavučiny jsou všude. Zvláště ráno při výšlapu jsou nataženy s jedné strany pěšiny na druhou a tak je radno třímat v ruce nějakou haluz, klacek anebo hůlku, kterou tyto pavučiny strhávat. Jinak by byl jeden olepen pavučinami jako Habsburci, kteří tak nečiní.

Nyní jen dumám, zda nám nechce příroda něco sdělit, co my, lidé ještě netušíme. Doufám, že to jsou zprávy dobré a příjemné, těch opačných je v poslední době jaksi dost.

Foto: autor. Fotografie si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti.

Psáno 22. 10. 2015.