Zoufale nerada nakupuji. Jak jen to jde, využívám zásilkových služeb, které nejenže ušetří otravné pobíhání po obchodech, ale také zboží přivezou, což je bez vlastního auta v našich kopcích počin více než žádoucí. Obvykle se donutím jedenkrát v týdnu vyrazit pro nějaký ten nezbytný proviant a pokaždé si spílám a slibuji, že příště nákup rozložím. Ale znáte to o tom líném, co se radši ztrhá...

Tentokrát jsem se však nechala zlákat akčním letákem, který nabízel fuchsie, jež doma shodou okolností předchozí den, tak nějak čistě náhodou, zpustošila piraní příšera. O polední pauze tedy spokojeně slalomuji místním marketem, s krásnými fuchsijkami za symbolickou cenu, ještě zbývá přihodit do vozíku pár drobností. 

U masného pultu mě překvapilo neobvyklé prázdno a oko zaujatě spočinulo na cedulce „kosti zdarma“. Poněkud ostýchavě jsem se na ně přeptala. Paní prodavačka byla nadobyčej vlídná a ochotná, pouze se dotázala, jestli myslím ty velké. Nevěděla jsem jaké, ale když zadarmo, tak radostně odkývnuto že ano, že přesně ty. Paní se usmála a odběhla, zatímco já se opájela představou příjemného odpoledne, kdy každý z psíčků dostane svou velekost a alespoň na chvilku upustí od záškodnických aktivit.

Prehistorická příšera plná velekostí, foto Louk

Trochu mě znejistělo delší čekání. Po pár minutách se milá paní vynořila z útrob masny, vlekouc ranec zvící mamuta. Ani přehodit přes vitrínu nešel. „Jste mi dopřála,“ hekla jsem ve značném rozpolcení, pomyslíc, že mamuta nutno přesunout na rameni a hlavně vetknout k ledu. Šišmarja, letí mi myšlenky hlavou, takovou porci by najednou nespořádala ani smečka vlků, mrazák malý, jen tak vyhodit nelze... nakonec snad bude nutno mamuta pohřbít?!?

Díky ochotě kolegů v práci na zemní výkopové práce nedošlo, úhledné balíčky jednotlivých porcí rozesety po všech mrazácích budovy našeho podniku a pejsci ochuzeni nebudou. Ehm, a já budu pamětliva užitečného ponaučení. Jen ještě nevím tak docela přesně jakého.

Tenhle má nejen velekosti, ale i velezuby, foto Louk