Vyrazili jsme si s dětmi na sváteční večeři na opravdu exkluzivní místo. Villa Richter trůní uprostřed vlastní vinice nad pražským Klárovem, vede k ní cesta buď hodně do kopce nebo hodně z kopce. Obě cesty jsou vydlážděné neuvěřitelně kluzkou štípanou břidlicí. Hřívnatec měl co dělat, aby svou matku i sestru důstojně do restaurace dovedl.

Pondělí: Večeře byla skvělá, výhled z restaurace nádherný. Zpátky do civilizace jsme šli cestou „hodně z kopce“. Míjeli jsme lavičku, ze které se turisti kochají pražským panoramatem, plným kostelních věží. A na té lavičce ležela opuštěná čtečka Kindle v červeném obalu. Půl jedenácté večer, nikde nikdo – vzali jsme ji s sebou. Už cestou k metru Hřívnatec zjistil, že majitel čtečky je pravděpodobně Asiat, na displeji se objevil „rozsypaný čaj“. Naděje, že se čtečku podaří nějak jednoduše vrátit majiteli, se začala rozplývat.

Úterý: Hned ráno jsem do problému zasvětila několik spřízněných IT specialistů včetně otce svých dětí, který sice není IT specialista, zato ale oplývá velmi tvůrčím myšlením. Všem osloveným jsem nastínila základní myšlenku: „Rádi bychom čtečku vrátili majiteli, ale pokud je to opravdu Asiat, asi to bude turista a jsme tedy v časové tísni, máme den, maximálně dva.“ Během dne jsem zavolala do restaurace, zda neměli v pondělí asijské hosty. Neměli. Do večera už jsme věděli, že majitelkou je Japonka, část zobrazeného textu se podařilo pomocí Google Translator přeložit a identifikovat jazyk. Přeložený text: „Toto je vaše nejúžasnější čtečka Kindle.“ Dále se přes registraci přístroje na Amazonu podařilo zjistit, že majitelkou je slečna „Japonské znaky“.

Středa: Čtečka měla náročný program. Nejprve zavítala do obchodu s japonskými specialitami, kde jako na vztek výjimečně nebyla japonská prodavačka. Poté chvíli pobyla v počítačovém servisu, kde byl učiněn pokus se simultánní čtečkou – počítačník klikal do míst, kam by kliknul na anglické verzi základního nastavení. Nepovedlo se. Další výlet – japonská ambasáda. Zde se ukázalo, že Google translator není tak chytrý, jak jsme mysleli. Čtečka totiž není Japonka, ale Číňanka :-)

Vzdali jsme to. Na čínskou ambasádu se nám nechce, bůhví, co je v té čtečce stažené.

K někomu přicházejí bezprizorné kočičky či pejsci, my zřejmě přitahujeme předměty. V létě jsem našla v lese smaltovaný pekáč. Cestou nad Dalmatinov jsme zachránili skleněný džbánek na víno, stál v Argentinské. A teď máme čtečku, která mluví čínsky :-)

Jak byste si počínali vy? Jeli byste do Číny hledat majitele? Dali inzerát do novin? Naučili se čínsky, abyste si mohli počíst?

A co zajímavého jste ztratili nebo nalezli vy?

Toto je obvyklý vípák, takže sem pište o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit.