19.10.2019 | Svátek má Michaela


KONĚ: Kde máš ta jabka?

14.7.2015

Vždy, když k nám přijede návštěva a nebojí se vody, zlákáme ji na projížďku na kánoi. Všude v Americe, kde je v blízkosti řeka, se tento skvěle oraganizovaný sport dá provozovat. Prostě si půjčíte kanoi (nebo více, podle počtu lidí), naložíte do ní chladící box s jídlem a pustíte se po proudu řeky. Cestou si pak můžete na různých místech přirazit ke břehu, udělat si pauzu, odpočinout si a jet zase dál - máte na to celý den, až do západu slunce. 

Na konci vaší trasy (10, 20 i více kilometrů, podle toho, co si vyberete) kanoe vytáhnete na břeh a čekáte, až pro vás přijedou z půjčovny a odvezou vás zpět k vašemu autu. Svážné auto objíždí všechna místa v pravidelných intervalech, několikrát za den. Kanoe zůstanou u řeky, sváží je až večer, všechny najednou. Takže žádná velká námaha, protože převážná část trasy je ve velmi klidné vodě a navíc se nemusíte vracet zpět proti proudu. Při této nenáročné jízdě můžete pozorovat spoustu lesního ptactva a i želvy, které se sluní na kmenech trčících z vody.

3 A jedeme

Takhle jsme si vyrazili na Floridu, když u nás byla na návštěvě moje sestřenice s manželem a jejich synem. Během naší jedné zastávky jsme zahlédli v dálce pasoucí se koně. Vzala jsem několik jablek a se sestřenicí jsme se vydaly ke koním, protáhnout si nohy. Když jsme k nim došly, zjistili jsme, že louka je sice oplocená, ale vrata byla otevřená. Cesta, kterou jsme k nim šly, byla rozrytá kopyty a zřejmě koňům sloužila jako volný přístup k vodě.

Koně jsme podělily jablky a otočily se k návratu. Jenže jeden kůň (samozřejmě ten největší) si asi řekl,  že když bylo jedno jabko, bude i další, a přidal se k nám. Rozhodl se jít těsně vedle mojí sestřenice, která mi teprve teď řekla něco, co jsem až dosud nevěděla - že se totiž koní hrozně bojí. Kůň šel rozvážným krokem za ní, funěl jí za krk a občas ji hlavou šťouchnul, aby přidala do kroku. Chudák bledá sestřenice šla, snad ani nedýchala. 

Já se sice koní zrovna nebojím, párkrát jsem jim už seděla na hřbetě, ale teď i mně tenhle sebevědomý hnědý kolos naháněl strach. Chvilku předtím jsme totiž viděly, jak prudce vykopl obě zadní nohy, aby odradil menšího bělouše, který vypadal, že by se k nám také přidal. Nebylo radno nějak ho provokovat. Přesto jsem se koně snažila mlaskáním přilákat na moji stranu, ale bezvýsledně.

Naši muži, když prý nás viděli přicházet, si říkali, co že to blázníme a vedeme s sebou koně! Když ale zahlédli pobledlý obličej mojí sestřenice, došlo jim, že z tohoto třetího člena do party žádnou radost nemáme, a raději začali rychle balit věci.

Koně nastěstí hned upoutal chladicí box na trávníku, ze kterého zřejmě cítil vůni jablek. Drze nadzvedl nosem víko a začal zbylá jabka v boxu pořádat. Využili jsme toho a rychle sešoupli kanoe k vodě. Potom jsme sklapli víko boxu koni přímo u nosu a dali ho do lodě. Kůň dosud přežvykoval poslední ukradené jabko a nám se podařilo bez úhony odrazit od břehu. Kůň tam pak stál ve své mohutné kráse a možná uvažoval o tom, jak rychle by se mu podařilo za námi doplavat.

Na tento zážitek nám zůstal snímek, který manžel sestřenice stačil i v tom fofru udělat:

Kůň nehází manžela do kánoe, ale pojídá jablka z chladicího boxu

Kůň nehází manžela do kánoe, ale pojídá jablka z chladicího boxu

Tento článek původně vyšel v Dumce, 23. 2. 2000.

Foto: archiv autorka

Marička Crossette Neviditelný pes







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !