Moravo, Moravo, Moravěnko milá.
Co z tebe pochází chasa ušlechtilá.
Chasa ušlechtilá, žádostivá boje
A jaké to koňstvo rodí půda tvoje.

Většina z vás asi zaznamenala tuto obec spíše pro rozsáhlé podzemní zásobníky plynu. Ale Jihomoravákům jsou Tvrdonice pupkem Podluží. Jak by ne, když zde žily takové osobnosti, jakými byli Jan Kružík či Jožka Severin. To oni, spolu se svými vrstevníky Fanošem Mikuleckým, Jožkou Kobzíkem a dalšími, založili tradici Národopisných slavností "Podluží v písni a tanci". A, že je to tradice jako hrom, potvrzuje letošní 56. Ročník, i když první přehlídka se konala už v roce 1946. Na rozdíl od Mezinárodního festivalu ve Strážnici, se ten tvrdonský zaměřil na tradice a zvyky Podluží.

Pokud si myslíte, že programy čerpající pouze z jednoho regionu musí diváky nudit, mýlíte se. Moravské Slovácko je živá oblast, kde se tradice a úcta ke kroji předávají, doslova, z generace na generaci. A tak "súdná stolica" má každý rok plno práce, aby posoudila, jak se ta letošní chasa vyvedla. Aby ji okoštovala jako perlivý burčák. Vždyť teď v programech účinkují děti, či spíš už vnuci a pravnuci oněch otců zakladatelů. Děti, které, před několika lety, vystupovaly v pásmu písniček a říkanek, jsou najednou chasou.

Děvčicím pas přeštípnou tuho naškrobené kasanice ukryté pod barevnou sukní s cangloviců. Bělostně vyšité tacle ozdobí svěží mladé paže. Avlasy, nad čelem umně zapletené "na zahrádku", překryjí rudé rožky s pantlama až pod pás. A chlapci, kteří dorostli věku a síly, kdy dokáží sami si nadhodit a odnést pytel s obilím, mají právo obléci se do červenic a na hlavu nasadit guláč s kosířkem,obout hedvábím vyšité čižmy. Čižmy okuté podkůvkami, aby každý krok "cifroval" o dláždění.

Jen takoví se mohou na sv. Štěpána, utkat v souboji o stárka dědiny. Toho si chasa vybere sama. A musí jím být ten nejšikovnější. Stárek je, pro následující rok, jejich vůdcem. Má na starosti hladký průběh všech zvyků, zábav a hodů. A to je úkol velmi důležitý. Šikovnost stárka presentovalo rčení, že: "Tata špatného stárka mosí prodat grunt. Ale šikovný stárek jede, týden po hodoch, s párem nových koňů po dědině."

Zodpovědnost stárka přesahuje hranice obce. Protože to on vede šohaje, jako přespolňáky, na hody do ostatních obcí, vyřizuje nedorozumění a urovnává konflikty. A stárek také, po boku starosty, vodil šohaje k asendě a zodpovídal za jejich chování. Pamatuji doby, kdy se do Břeclavě sjížděli k odvodům šohaji v krojích na ozdobených vozech tažených koňmi. S písničkou, tak jak se sjíždějí dodnes na hody.

Na tvrdonských slavnostech je Stárek Podluží vítěz soutěže. Na rozdíl od stárků v obcích, tento stárek musí nejednou před porotou odborníků a v předkolech obstát v několika disciplínách. Na slavnostech, v sobotním večerním programu, pak musí své umění dosvědčit v sólových tancích hošijích a verbuňku a v párové vrtěné. Také musí umět zazpívat. Musí být mrštný a statečný.

Po verdiktu poroty poražení soupeři potvrdí jeho vítězství tzv. "zviháním stárka". Nastaví mu dlaně, na které nastoupí jako do třmenů. A šohaji se několikrát zvednou a spolu s nimi i stárek s rukama nad hlavou. Pak mu podají krásný malovaný džbán, on se z něj napije. Přitom muzika hraje pomalou a slavnostní melodii a zazní píseň:

"Podlužácký stárku buď veselý.
Neboj sa facky uderení.
Budeš-li sa facky bát
budeme ustupovat.
Budeme porazení (zahaňbení).

Je to korunovace krále. A věřte, že nejen jeho maměnce se, v ten okamžik, stáhne hrdlo.

Slavnosti v Tvrdonicích trvají každý rok po tři dny. Já mám nejraději dopoledne dne třetího, neděle. To se sjíždí přespolní chasa k odpolednímu programu. Uprostřed náměstí stojí mája. Na rozdíl, od českých májí, není ozdobena věncem z chvojí. Na špici té podlužácké je ponechán celý vršek stromu ozdobený pentlemi, někde i praporcem. Pod zeleným sedí muzika (dechovka), kolem spousta diváků a tvrdonští šohaji se svým stárkem.

Najednou někdo neviditelný dá pokyn a muzika spustí pochod. Na náměstí svižným tempem vjíždí vůz tažený koňmi. Na jeho korbě, rameno vedle ramene, čelo proti čelu, stojí přespolňáci. Koně nezpomalují a v tempu dvakrát, třikrát objedou máju dokola. Malované pentle a péra na kosířcích vlají, když chlapci seskakují z vozu. V tom muzika přejde do verbuňku.

Šohaji vpadnou do melodie a předvádějí se v jednotlivých figurách. Jako mladí kohoutci chtějí ukázat své mistrovství a předvést se před místními děvčaty. Hudba končí, ale přespolní stárek zavolá: "Muziko, úvratí!" A muzika spustí druhou sloku. Nevyhovět, to by byla těžká urážka. Záminka k tvrdé bitce. Když dotančí, přistoupí místní stárek a dá jim připít vína, přivítá je a pozve mezi místní. A to už vjíždí na náměstí další vůz a program se opakuje.

Řekli byste - stejný. Ale ne, je přece úplně jiný. Znalcům jiné pojetí verbuňkových figur neunikne. Podluží začíná u hranice s Rakouskem a směřuje až po Hodonín. Na východě se opírá o hranice se Slovenskem a do jm. kraje zasahuje desítky kilometrů. Na dvě desítky obcí je velké Podluží. A tak se, před polednem, ke společné písni a verbuňku sejde na sto mladých mužů. Je to nádherný zážitek. Radost, s jakou mladí muži "verbujú" potvrzuje, víc, než odpolední program na podiu, živoucnost tradic zdejšího regionu.

Slovácký verbuňk

"O Slováckém verbuňku se jen těžko píše. Můžete ho vypreparovat, rozebrat a popsat. Jako usušenou bylinku uložit mezi listy knih. Tam se na něj můžete dívat a studovat obrázky jednotlivých figur. Můžete si přečíst, že verbuňk zasáhl celé Moravské Slovácko, tj. Strážnicko, Kyjovsko, Hanácko-slovácko, Horňácko, Uherskohradišťsko a Podluží už v osmnáctém století. Ale, to je, stejně jako ta vysušená kytička, smutné a neživé.

Přitom je to tanec stejně vášnivý jako argentinské tango, ohnivý jako španělské flamengo. Přiletěl na Slovácko v hřívách verbířských koní. Násilím tehdy odváděli mladé muže na dlouhá léta (ne jen na dva ročky) na vojnu. Třeba do války za zájmy vzdálených mocipánů a zeměvládců. A jen málokterého šohajka mohli rodiče z vojny vyplatit. Verbuňk vyrostl ze síly mladých mužů, jejich zármutku nad odplývající svobodou, obavy, zda se vůbec ještě někdy vrátí domů. Rozpřažená náruč vysoko zvednutých paží volá: "Milá moja, čakaj na mňa!" Jak by, chuděra, mohla čekat, když na statku či v chalupě bylo zapotřebí silných rukou do práce, a tatíček jinak nedali.

Verbuňk je strhující sólový tanec i když jej tančí najednou třeba stovka tanečníků. Pokud máte srdce v těle, popadne vás a nepustí. Prohlédněte si videa a všimněte si nejen spontánního tance jedněch z nejlepších verbířů, ale také živé a nadšené odezvy diváků. U verbuňku prostě nemůžete zůstat lhostejní. Už, když přichází šohaj ve slavnostním kroji, čižmách, bílé vyšívané košili, s rukávy jako křídla letící labutě, na hlavě klobouk s dlouhým vlajícím volavčím pérem, bohaté pentle mu splývají po hrudi až ke kolenům. Už to je nádherný pohled.

Zastaví se před muziků, hrdý a vzpřímený, zvedne ruce, švihne dlaní do vzduchu a zvolá: "Muzikooo!" A ta mu odpoví jeho vybranou a oblíbenou písní. Mužný svěží hlas se rozezpívá o vojně, o opuštěné frajárce, staré mamičce, či milém koníčkovi, co je smutný, neveselý... Pomalá melodie, píseň dozní, ale muzika pokračuje a štíhlá postava se roztančí. Pomalu, úkroky do stran, špička čižmy ryje do písku. Tělo prohnuté jak to známe u gotických soch. Potom výskok a padá do podřepu a v něm následují otáčky, půlobraty, pokleky, ruka lehce laškovně pohladí zem. Figury staletí staré a přece stále strhující.

Pentle, přehozené přes paže a ramena, vlají nebo svými konci zametají prach. Pak výskok a rovnováhu vyžadující náročná pasáž. Říká se tomu "válaný verbuňk". Následuje druhá sloka písně, teď už ve svižnějším tempu. A pak další, závěrečná část tance, dech beroucí, závratně rychlá, plná výskoků a piruet dokazujících sílu, odvahu a fantazii tanečníka. Čižmy cifrují, až je od nich, za večera, vidět odskakující jiskřičky. Tak verbujú, cifrujú či grepčijú muži na Slovácku.

Není ale verbuňk jako verbuňk. Tanec má sice své ustálené a dodržované pasáže, ale každý tanečník si jej přivlastňuje jinak. Jinak tančí mladý, svobodný muž, jinak si, ve verbuňku, na mládí vzpomíná mužák. Jinou náročnost má tento tanec na Horňácku, jiné je to na Podluží. Liší se náturou lidí v jednotlivých oblastech, musí také respektovat odlišnost krojů. Jinak se tančí v holénkách s nízkými širokými podpatky a s kloboukem, který je vmáčknut hluboko do čela. Jinak se s tancem vyrovná podlužák na úzkých okutých kramflecích s mělkým guláčem na hlavě, kterému tělo ovíjejí dlouhé mašle. Někde jsem slyšela, že vítěz verbuňku ve Strážnici je mistr světa. Vítěz verbuňku ve Tvrdonicích je král."

(Cituji ze stránek Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici): 25. listopadu 2005 prohlásil generální ředitel UNESCO Ko?chiro Matsuura Slovácký verbuňk za Mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva. Slovácký verbuňk se tak stal první oceněnou nemateriální památkou naší země a zařadil se mezi devadesát prohlášených fenoménů z celého světa. Tanec byl oceněn pro svou vysokou uměleckou úroveň a byl označen za výraz kulturní identity celé oblasti Slovácka.

Zajímavé odkazy:
http://www.youtube.com/watch?v=uIaoPCRg4dw&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=m_A41zkLQes&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=j5jIz8UDX8U&feature=related
http://pitrysek13.rajce.idnes.cz/PPT/

Další fotky najdete zde 

Kasanice (obvykle čtyři, možno i více), plátěné spodničky, silně naškrobené
Canglovica, sváteční bílá zástěra bohatě vyšívaná, lemová krajkou (canglama)
Červenice, úzké soukenné kalhoty bohatě vyšívané. Nosí je svobodní šohaji
Guláč, klobouk bez krempy zdobený žinylkami a perličkami, vpředu s ozdobou a bílým pérem (volavčím);
Rožky - speciální pokrývka hlavy pro svobodná děvčata
Asenda - odvod na vojnu,
Tacle, kraje rukávců;
Pod zeleným - přístřešek z chvojí pro muziku
Mužák - ženatý muž