Nejen ledajakých věci, ale knih a papírů, co se nám už nevešly do bytu a byly před lety vykázaný do staré trojdílné skříně, která se už také nikam jinam nevešla. Hlavním účelem bylo vyprázdnit onu skříň, aby pak mohla být rozebrána na desky a ve stavu rozebraném odeslána přes moře do Charlestonu v Jižní Karolíně a posléze až ke mne do domů, kde bude hostit sbírku CD a LP.

Je to skříň, která stala u dědečků přeslicových v ložnici v Prostějově, a když ke konci války spojenci bombardovali Vyškov a občas se strefili i na Prostějov, tak jeden šrapnel těsně minul babičku, která si šla pro něco ze sklepa nahoru a místo do babičky se šrapnel zasekl do skříně. Dodnes tam je - vzpomínka a memento. Nikdo v rodině už stařenku skříň nechce, tak bude s námi.

Ve skříni byla spousta knížek, které hned šly na vyhazov, včetně mých vysokoškolských skript a poznámek k dizertaci. Ale našly se poklady. Sešity ručně psaných receptů babičkou prostějovskou přeslicovou s nádherným rukopisem. Vzala jsem je s sebou a některé nechám zarámovat a zbytek neskenuju a věnuju synovčatům a neteřince. Časem to třeba ocení.

Ale hlavní nález bylo něco, co jsme si mysleli, že se to někde ztratilo nebo založilo, při stěhování tatínkovy rodiny v těch prvních letech komunismu. V krásné složce hluboko ve skříni byly ručně psané básničky dědečka mečového, pana PhMr Jana Pokorného.

Ano, dědeček mečový byl apatykář, napřed vojenský v Josefově, kde si namluvil babičku, pak ve Vlachové Březí na Šumavě, kde se před Mnichovem obával, že Březí bude zabráno, tak to prodal a šel na apatyku v Prachaticích, které byly víc české než Vlachovo Březí. Ironií osudu Prachatice byly zabrané a Vlachovo Březí ne.

Válku a dobu před převratem strávil opět na lékárně ve středních Čechách, odkud po komunistech také musel odejít. Nakonec skončil ve venkovské lékárně kousek od Olomouce, poněkud zlomený člověk a zemřel na mrtvici u nás doma v Olomouci 1. ledna 1956.

Dědeček byl dobrý a schopny apatykář, ale jeho velká láska byla poezie, historie, staré knihy a podobě věci. Vůbec byl asi krásný cvok. Většina starých knih se prodala, aby táta a strýc měli na farmaceutická studia. Mezi poklady, co jsem našla v té skříni, byly veliké tlusté účetní knihy, kde místo čísílek byla veršovaná historie celého jeho rodu ve formě legend.

Ale hlavní nález byl, co rodina opravdu dobře znala, ale nějak se to "dobře" v posledních takových 30 letech "uklidilo". Dědeček na přivítání každého z jeho třech vnoučat sepsal sonet. Spolu s jinými básničkami o dětech a jiných rodinných záležitostech to měl ručně sepsané na čtvrtkách papírů a přeložené do úhledné drobné knížečky. Nese na titulní straně nápis "A ten celý rod".

Nejstarší z nás, jeho vnoučat, je sestřenice Helena, pak jsem já a poté můj bratr Vojta. Takto nás dědeček uvítal. Dojaly mne ty obavy, to břímě doby a ta naděje... A taky jak nás odhadl a předviděl nás budoucí život - každý jiný.

V pátek večer před odletem do Jižní Karolíny mne synovec olomoucký přivezl k sestřenici za Prahu. Seděli jsme do noci na terase, bylo krásně, byly tam její dvě děti a jejich partneři, popili jsme něco vína, četli si nahlas ty básničky a buleli do vína. Třeba to není vysoká poezie, ale je to svědek jisté doby a ráda bych se podělila.

Sonet, kterým jsem uvítal malou Helenku 13. VIII. 50

Velikou láskou z ráje zavolána,
v neděli ráno zdravila jsem svět.
Byla jsem smutná prý a uplakaná;
mým vzlykům nikdo nechtěl rozumět.

Zem celá, divou vášní rozeštvána,
nedbala pláče. Slova drsných vět,
hlásaných večer, v poledne a z rána,
zašlápla hrubé dětské prosby květ.

Chtěla jsem říci, aby všichni tady,
jak děti podali si ruce v ráz,
by pole válečná dnes na zahrady

zorali, strhli nenávisti hráz,
by všichni při hře v trávě seděli,
jak žít chcem my, zrození v neděli.

Dostaveníčko

Ta silnice je jako život lidský,
smutná a plná beznaděje, prachu.
Kol jednotvárných polí žita, hrachu
hemží se stále pyšně lidské nicky.

Podobnou silnicí já spěchal vždycky
v svém mládí plný naděje a strachu
na randezvous a cestou četl Máchu.
Na rozcestí tři domky jako klíčky

se pošťuchují mlčky zdích svých boku
a voda, stékající přes vantroky
o marném čekání mi zpívá písničku.

Ted bouda kočárku zasvitla v dali.
Tak vidíte, jak marně jste se smály.
Už vezou ke mně malou Haničku.

Vítám té Vojtíšku..!

To že je člověk? To má býti muž?
Ta hračka se sporým a řídkým vlasem,
mhouřící oči před slunečním jasem
má jednou uchopiti kopí, nůž?

Včera ti říkal farář: "nebi služ
a neměj tady žádné spolky s ďasem!"
Oh, zpívej, živote, tenorem, basem
a muzikanti spusťte slavné tuš

vždyť vykračuje zvolna příští muž
s pěstičkou zaťatou, dnes ještě slabou
a zítra vedoucí snad konvoje!

Co mám ti přáti, Vojtíšku náš? Nuž
jen to: Jdi s tvrdou pěstí do boje
a nebuď zrádcem ni zbabělou babou!