Poohlédneme-li se trochu zpět do historie jmenovaného homo sapiens, tak to moc slavně nevypadá. Hemží se to válkami, vraždami, vybíjením celých etnik, růsty a následnými pády a naprostými zániky slavných civilizací. Důvody k pádu té či oné civilizace byly různé.

Bedlivému pozorovateli neuniká skutečnost a jistá paralela s jevy, kterými oplývá naše současná civilizace a jevy které vedly, na příklad, k zániku římského impéria. O co zde šlo, je popsáno v každé slušné učebnici dějepisu. O co jde nyní, na to stačí večer shlédnout zprávy v TV nebo si přečíst noviny.

Není to pro homo sapiens zrovna dobrou vizitkou, že jejich vůdcové, rozuměj politici, patří do stejné skupiny jako kriminálníci a padouši. Nic není platné, že většina lidstva je dobrá, poctivá, pracovitá a veskrze slušná, když jimi zametá nevybíravá menšina, která jim vládne.

Ty tam jsou doby, kdy se osvícení vládcové snažili spravovat svoji zemi k obrazu Božímu, jako třeba Josef ll, syn Marie Terezie. Za dobu svého krátkého panování provedl ve svých zemích na tehdejší dobu nebývalé změny. Mnoha lidem tak usnadnil život, ale také si těmito činy mnohé proti sobě popudil. Ostatně to byl jen člověk a lidé jsou chybující.

Ale vraťme se do současnosti. Jak v globálním, tak i místním měřítku, se neustále prohlubují rozdíly mezi národy, či jednotlivci bohatými a chudobnými. Důvody jsou různé, ale společný jmenovatel tu je touha po moci a touha po bohatství na úkor slabších. Tím myslím skutečně těch slabších, a nikoliv těch lenošných nebo přímo vyčůraných, kteří se jakýmkoliv způsobem snaží přežívat na úkor společnosti.

Na příklad věhlasná Nobelova cena, spojená s nemalou finanční odměnou. Na tuto cenu pan Nobel, sám úspěšný podnikatel a věhlasný vynálezce, věnoval ve své závěti většinu svého majetku. Třeba se v něm hnulo svědomí. Ne všechny vynálezy nebo vědecké průlomy slouží pouze ku prospěchu lidstva. Lze je využít i k záměrům nekalým. Třeba štěpení atomů, že ano. Ale zpět k Nobelově ceně.

Tuším, že pan Nobel rotuje v hrobě, když vidí komu a jak je táto cena v posledních třiceti letech udělována. Nevím, zda by souhlasil s udělením této ceny individuím jako teroristovi Arafatovi, šílenci Al Goreomu a nebo nyní rudému Babráku Obamovi. Slušní lidé by měli tuto cenu odmítnout, s poukazem, že nechtějí být házeni do stejného pytle s výše uvedenými a řadou dalších, jim podobných.

V rozvinuté technologické společnosti vymizela ze života člověka jednoduchost zrovna tak jako radost z věcí jednoduchých, avšak v mnohém případě základních. Místo, aby nám různé vymoženosti techniky život usnadňovaly, tak nás zcela rafinovaně zotročují. Jejich používání nás nutí k učení kterak je ovládat, což by nebylo zrovna na škodu.

Trocha duševní gymnastiky spíše člověku prospívá, ale tyto různé "nezbytnosti", jak nám namlouvají reklamy, také něco stojí. Jak při jejich pořizování, tak i jejich provoz. Takže musíme vyvinout více úsilí a vydělat více peněz abychom si to, či ono mohli pořídit. Ve většině případů to znamená strávit více času výdělečnou prací a méně času zábavou, ať už je jakákoliv.

Jestli se tímto zvyšuje kvalita života, je přinejmenším sporné. Jisté domorodé kmeny v tropických pralesích v povodí Amazonky věnují "práci", tedy zajištění vlastní existence, zhruba 2 - 3 hodiny denně. Po další zbytek dne se baví nebo lenoší. Jsou usměvaví a spokojení. Že by věděli o kvalitě života více než my?

A nejde pouze o různé nezbytné "hračičky" určené ke každodennímu používání, jako třeba mobilní telefony. Takový blbafon je nyní malý počítač a je schopen vykonávat řadu funkcí, které většina uživatelů nepotřebuje. Fotit, nahrávat videa, brouzdat po internetu, posílat a přijímat výše zmíněné a také e-majly a SMSky, Napojit se na síť GPS a ukázat vám cestu když zabloudíte.

Také mohou sloužit jako rádio, digitální diktafon a kdo ví co ještě. Je v nich ukryt i diář, kalendář a telefonní seznam. K plnému využití takového telefonu aby jeden vystudoval vyšší dívčí a ještě dostal instrukce od osobního trenéra. Mám tu kamaráda, který už dva takové telefony vzteky rozdupal, když se beznadějně ztratil v komplexním menu.

Podobný "vývoj" postihl i hračky. Jak pro děti, tak i pro dospělé. Uvedu příklad. Náš bývalý soused, Australan, který si postavil domeček ve stejnou dobu jako my, byl a je "praštěnej" přes vláčky a všecko s nimi spojené. Taková neškodná úchylka. Dokud ještě bydlel, počátkem let sedmdesátých, se svojí ženou Wendy vedle nás, tak si do obýváku na čelní stěnu nainstaloval obrovskou (4x3metry) černobílou fotografii. Parní lokomotivu v plné jízdě z ánfasu. Takže kdo to nevěděl a vstoupil do obýváku, tak se lekl, že se na něj řítí funící lokomotiva.

Roger, jak se tento jmenuje, je už také v penzi, bydlí nedaleko v jiném domečku a nyní se plně věnuje svým koníčkům. Že má v garáži 4 auta, to je tady docela normální. Wendy používá k přepravě Peugeota 308. Roger Mercedes 500C. Jako hračky tam ale má krásné klasické MG z roku 1966, kde by se dalo na motoru obědvat, jak je vypulírované a pak i sportovní dvousedadlový se skládající se střechou Mercedes SLK 350 ve kterém vyjíždí jen pro radost z jízdy.

Ovšem jeho první a velká láska jsou vláčky a tak v pokoji nad jejich velegaráží, místo na všechna auta a ještě dílnu, má místnost, kde si staví modely vláčků a pak i kol celého pokoje železniční trať i s krajinkou. Zde prohání svoje miláčky a je na vrcholu blaha. Wendy má tak klid a je mír v domečku.

Asi před 3 lety si pořídil i skutečnou parní lokomotivu o rozchodu kol 5 anglických palců. Je to do detailu vyvedená miniatura skutečné předlohy. I s tendrem Je něco přes 2 metry dlouhá a váží přes 300 kg. Když zatopí pod kotlem, tak lokomotiva vydává všechny správné zvuky jako její skutečná příbuzná.

Na projížďky ji vozí do nedalekého klubu podobně postižených, kde mají trať asi 500 metrů dlouhou. Pochopitelně se vším všudy. Výhybky, seřadiště, výtopna, točna, semafory a v krajince mosty. Tunely se nekonají, protože páni mašinfírové sedí na mašince, topí a ovládají celou mašinku a do tunelu by se nevešli.

Nedávno tu měli tito neškodní šílenci výstavu, na kterou zavítala i rodinka našeho mladšího syna Martina. Pětiletý vnuk Fynn je do vláčků celý zpitomělý a tak prožil nezapomenutelný den v hale, kde jich bylo požehnaně. Modely od měřítka G (1:22.5) s rozchodem kolejí 44,5 mm až po ty nejmenší měřítka Z (1:220) s rozchodem kolejí pouhých 6,5 mm.

Jenže, vážení, dříve byl jeden rád, když model vláčku byl věrnou replikou skutečné předlohy a po modelové trati uháněl rychleji či pomaleji díky jednoduché obsluze měnící výšku napětí elektrického zdroje. To je ale historie. Nyní kolejemi putují i kontrolní digitální impulsy. "Mašinfíra" má v ručičkách digitální ovladač a vláčky mají digitální enkódéry a navíc i digitální generátory zvuků. To vše se dá programovat a nastavit.

Takže při rozjíždění či brždění vydává souprava stejné zvuku jako její předloha v životní velikosti. Jeden si pak připadá jako na skutečném nádraží. No a veškerá tato sranda není levná. Jen materiál a veškerá elektronika na lokomotivku přijde na 5 000 klokaních dolarů. Stovky hodin mravenčí práce modeláře k postavení modelu se nepočítají.

Takže také "pokrok". Hračičky jsou daleko složitější a nákladnější než bývaly. Nejsem si tak jist, zda poskytují zainteresovaným větší uspokojení a radost než ty jednodušší a levnější před padesáti lety. Zrovna tak se vším ostatním.

Když se jeden kol sebe porozhlédne, tak nevidí lidičky více spokojené nebo více se usmívající. Na to je nutno se přemístit do krajů kde je život daleko tvrdší, populace chudší a podmínky primitivnější. To jsme poznali nejen v Himalájích, ale i v Patagonii a na australském "outbacku", tedy ve vnitrozemí v pouštích polopouštích. Vypadá to, že čím má člověk větší komfort, tak úměrně klesá pocit spokojenosti a radosti ze života.

Ano, jednoznačně, pokrok o krok tu je všude patrný, ale kterým směrem už tak patrné není. Můžeme tak hrdě a se vztyčenou hlavou kráčet i k vlastní záhubě, aniž bychom si to ve své většině plně uvědomovali.