Letos jsme opět mohli strávit tři týdny na malé plachetnici na Jadranu. Zážitků a fotek je spousta, nevím, čím bych měla začít. Asi tím nejčerstvějším – tedy návratem.

Zaujalo mě, že to slovo padlo přesně v půlce dovolené – když jsme dosáhli nejjižnějšího bodu naší trasy a museli loď otočit zpět na sever.

Vážné to začalo být, když jsme zahlédli domovský přístav. Přesto nás čekal skoro celý den a noc na lodi. Jenže včetně balení a úklidu.

Rozhodla jsem se sbalit co nejdřív. Pomůže mi to pak v klidu si vychutnat poslední procházky kolem zátoky a koupání. Není to pro mě tak ostrý střih, dávám si jakoby odklad. A ze zkušenosti vím, že balení, které vypadá na hodinu, nakonec trvá půl dne. Spousta věcí se někam zašantročí, dlouze se hledá. Kdo se někdy stěhoval, ví, o čem mluvím. Na konec se vždy nechávají „drobnosti“ odhadem tak na hodinku práce, stačí je posbírat do příruční tašky, že ano, maximálně ještě do igelitky. Jenže člověk nakonec lítá celý říčný, narvané tašky se hromadí a termín opuštění prostoru neúprosně buší na dveře.

Po definitivním vylodění, druhý den ráno, začala další etapa návratu. A opět jsme se nevraceli zcela, protože jsme měli „mezipřistání“ v Brně. Tam jsme si při večeři povídali, dopíjeli chorvatské víno, prohlíželi první fotky stažené z foťáku.

A další den ráno jsme vyrazili na poslední úsek návratové trasy – z Brna do Prahy, vlakem. Vyhlídková jízda, krásné počasí.

Užila jsem si celý návrat stejně jako dovolenou.

Skutečný návrat pro mě letos znamená, že se okolí přestalo hýbat. Nehýbá se se mnou loď, ani auto, ani vlak. Musím se tedy hýbat já. Abych u počítače nedostala kinetózu :-)

Jelikož jsme na dovolené pluli zhruba ve stejných vodách jako předloni, nebudu vás zahlcovat itineráři. Můžu ale psát o tom, jak vypadá denní život na malé plachetnici – vaření, skladování potravin, hygiena (joj!), vztahy (ojoj!), jak se ustálí denní rutina, úskalí plachtění a obsluhy lodi pro laika, ztráty i nálezy, a to všechno dohromady může znamenat pokus o odpověď na otázku „co tam vlastně pořád děláte?“.

Přeji pěknou středu, pokud možno bez kinetóz :-)