Než můj život ale dospěl k tomuto památnému datu, pořádně mě nakopnul, takže jsem měla za sebou pěkných pár kotrmelců. Rekapitulace mého života před červencem 1978 se trochu protáhla a tak mi snad Zvířetníci odpustí, že v této části vyprávění toho o Anně Hostomské bude trochu méně. Rozhodně to napravím příště.

V polovině sedmdesátých let jsme se s mým prvním manželem Standou přestěhovali ze sídliště na Proseku do padesát let starého bytu v Dejvicích a pracovali intenzivně na jeho vylepšení. Intenzita ani rychlost nebyla nijak ohromující, protože se nám pod nohama motal tříletý Stáňa a roční Láďa. Když jsme měli vyvrtanou asi polovinu potřebných děr na hmoždinky, čekali, až se vyrobí objednaná kuchyň, a stihli sice vymalovat sklep, ale ani jednu obytnou místnost, byl manžel narychlo hospitalizován, protože jeho krevní obraz vypadal velice nepěkně.

Návštěvy na oddělení hematologie nebyly moc povzbudivé. Standa se necítil dobře a i když dostával opakovaně transfuze, jeho stav se nelepšil. Já jsem samozřejmě měla starost, ale nepropadala jsem panice, protože jsem nic špatného netušila. Ani poté, co mi sestřička nad ohřívanou polívkou sdělovala, že "... ten z postele u okna šel sice domů, ale určitě se zase vrátí. Stejně nakonec všichni umřou." Bylo mi z toho smutno, ale nějak jsem mezi "ně" pořád nepočítala Standu. Takovéhle věci se nás přece netýkají! Druhý den jsem do nemocnice volala, abych se zeptala, jak Standovi je. Sestřička, která zvedla telefon, mi udiveně odpověděla: "Pan inžinýr? No ten přece v jedenáct umřel! Dyť jsme vám posílali telegram." A já jsem se naráz ocitla uprostřed blbého filmu.

Standa zemřel posledního ledna. Začátkem února jsem dostala poslední výplatu a pak nic. Na pětistovku mateřské jsem neměla nárok, protože mateřská se k důchodu nevyplácela. Důchod jsem ale zatím žádný neměla, o ten jsem musela nejprve zažádat a s vyřízením žádosti rozhodně nikdo nespěchal. Kdo si ale pospíšil, byla paní notářka projednávající pozůstalost. Po příjemných dotazech typu "...a kolik měl manžel u sebe peněz, když šel do nemocnice?" mi do dědictví započítala i nábytek po mé babičce, protože jsme ho, podle ní, nabyli už jako manželé, i když nábytek stál ve Slatiňanech a čekal, až si ho odvezu, dávno před naší svatbou. Co se týče záporných položek v našich financích, něco jsme dlužili rodičům, ale to se mi od dědictví nemohlo odečíst, jak mi bylo sděleno, protože jsem na to neměla potvrzení. Vůbec mě tenkrát nenapadlo, že si ho můžu od rodičů ještě obstarat. Paní notářka měla evidentně větší snahu mě peněz zbavit než mi pomáhat. S podobným přístupem jsem se bohužel setkala i jinde a mrzelo to víc, protože nešlo vždycky jen o úředníky.

Pomalu končil druhý rok mé mateřské dovolené a v dubnu jsem měla nastoupit zpět do práce. Poprosila jsem rodiče, aby mi pohlídali kluky a vydala jsem se do laborky, abych se potěšila s kolegy a dohodla nástup. Ač jsem byla ohlášená, můj příchod vzbudil podivné rozpaky, které jsem pochopila až po rozhovoru se šéfem. Ten mi po projevení upřímné soustrasti oznámil, že by bylo asi nejlepší, kdybych si našla nové místo, protože mi služební cesty, které byly nutnou součástí naší práce, jistě nebudou vyhovovat. Vysvětlovala jsem mu, že mi rodiče děti ochotně pohlídají a kolegové slibují, že mě budou, pokud možno, šetřit. Namítl, že by to asi nešlo.

V oddělení už jeden sociální případ je a dva by byly moc.Ten první nebožák, za kterého jsem se řadila, byla moje spolupracovnice, která při předvádění stojky v nevelké předsíni bytu na Spořilově prolítla nohama napřed skleněnou výplní dveří a přetnula si achilovku. Od té doby se jí moc dobře nechodilo. Dobře se nešlo ani mně cestou domů. Musela jsem si hledat nové místo, ale panoval všeobecný názor, že by se o mne měli postarat tam, kde jsem pracovala dříve. To jsem se dovídala až posléze, do očí mi to nikde neřekli, to se styděli.

Nestyděl se ale kamarád, který si po pár dnech přišel pro vrtačku, kterou jsme měli půjčenou, protože uměla dělat díry většího průměru. Naši vrtačku, kterou měl zatím on, mi nikdy nevrátil a nechal mě s hrstma plnýma hmoždinek, bez možnosti je nějak uplatnit. Nestyděla se ani má tehdejší příbuzná, která si den po Standově smrti přijela pro jeho věci, které " teď jistě nebudu potřebovat" a vzala i sjezdovky, přestože ona ani nikdo z jejích blízkých či vzdálených v životě na lyžích nestál.

Byli ale i jiní příbuzní a jiní kamarádi. Rodiče a sestra nás živili a pomáhali, jak se dalo, den co den. Maminka měla v té době pokročilý šedý zákal a moc toho neviděla. Táta tedy, chtě nechtě, zažádal o důchod, aby s ní mohl pendlovat mezi Dejvicemi a Podolím, kde bydleli. Standovi příbuzní z Podkrkonoší nejen přivezli objednané palubky, ale na místě hned vyrobili i obložení v pokoji a předsíni. Z druhého konce Prahy dokonce povolali dědečka příbuzného jednoho z horalů, který celé obložení odborně natřel. A taky si se mnou nad sdíleným kyblíkem fermeže povídal a byl to dědeček kouzelný, protože mi potom bylo na duši líp a všechno už nevypadalo tak marně.

Kamarádi ze Standovy katedry si donesli vrtačku a pomohli mi nainstalovat kuchyň, kterou jiný kamarád dopravil ze Sudoměře. Katedrová kamarádka Evička se mnou seděla několik nocí a povídala a povídala, abych přišla na jiné myšlenky. A jiný kamarád mi nakonec našel místo, i když to bylo v účelové organizaci Svazarmu, kde mezi šéfy byly takové kalibry, jako ženijní inženýr starající se o práce a mzdy, který naší práci nerozuměl vůbec a mzdám jen velice málo. Měla jsem místo, dokonce mi povolili i zkrácený úvazek a děti se díky sociální potřebnosti dostaly do školky a do jeslí Marty Gottwaldové blízko našeho domu.

Život šel dál a patřil do něj i pravidelný páteční telefonát Standova kolegy Jirky, jestli je všechno v pořádku a jestli něco nepotřebuju. Cítil se mnou do té míry, že když při jednom telefonátu zjistil, že o svých třicátých narozeninách sedím sama, protože chlapečci už spí a rodiče odjeli domů, popadl v laborce zapomenutou flašku a přijel na kole za mnou, abych nebyla, jak pravil "sama jak lama v zoologické zahradě". Na Jirku bylo spolehnutí. Však taky oblíbeného Hostomáka využíval kde kdo. Byl vždy připraven vykopat pařez poraženého stromu, podílet se na stěhování piána, kdykoliv něco nebo někoho někam odvézt.

Ochotně a s velkým nasazením pracoval víc na problémech ostatních lidí než na svých vlastních a zůstalo mu to bohužel dodnes. Pro mne byl tenkrát jako zjevení z jiného světa. Nejen, že mi to neškodilo, ono mi pomáhalo a zdálo se, že dokonce ochotně. Bylo to něco, o čem se vám může leda zdát, nebo na to koukáte ve výkladu, ale nemůžete to mít. A tak jsem si na naši dobrou vílu Jirku zvykala jeden rok, a když jsem si zvykala druhý rok, zvykla jsem si nadobro a dospěli jsme ke svatbě.

S chystáním naší svatby byly trochu problémy. Já, matka dvou dětí, jsem si pochopitelně představovala něco velice komorního. Jirkova maminka měla ale dlouhý seznam příbuzných, které bylo nutno pozvat a jasnou představu o tom, do čeho se obleču. To řešila se svoji sestrou a dalšími příbuznými a o výsledcích jednání mě průběžně informovala.

Já jsem se uvnitř postupně scvrkávala. Zároveň ve mně ale rostl odboj proti klanu zatím neznámých Hostomských. A tak jsem na svatbě trochu zahlížela i na tetu Anču. Prohlížela jsem si ji zpočátku jen zpovzdálí, protože proti bližšímu kontaktu ji bránila nejen její proslulost autorky známé knihy Opera a mnoha hudebních rozhlasových pořadů, ale i množství Jirkových příbuzných, kteří byli na svatbě proti naší rodině ve velké převaze. Pak jsme se ale přeci seznámily, postupně poznávaly a mně se ta vlídná a vtipná dáma, která byla zároveň velice energická, ale také ironická, a když si dala záležet, i pěkně jedovatá, líbila čím dál víc.

Teta se stala součástí naší rodiny. Trávila s námi většinu volných dní na chalupě, slavila s námi a Jirkovou maminkou vánoce, svátky a narozeniny a brala nás za to do divadla na operní premiéry. Tam si k mému zděšení tlumeně prozpěvovala k hrající hudbě, jednou rukou si udávala takt a druhou vytahovala z kabelky šustící bonbóny, které nám nabízela. S tetou jsme měli plno krásných zážitků a taky jsme si s ní užili spoustu legrace. Na naší svatební fotografii stojí teta Anča úplně vlevo a to, co drží v ruce, je růžička. Přesto je fotka v rodině už tři desetiletí známá jako "teta s rajčetem".

Teta Anča už se v mých vyprávěnkách mihla v Cestě do města, kde hrála úlohu spíše pasivní. Jindy nám ale do života zasahovala velice aktivně. Jejím přičiněním došlo k bourání našeho domu, ke zlikvidování vzrostlé meruňky a jiným akcím, které se zapsaly do historie naší rodiny. Byla to osobnost, na kterou nejde zapomenout. A nejen díky popularizaci opery a rozhlasovým pořadům "Co máte nejraději".

Foto: 1 - s tetou v divadle, 2 - teta s rajčetem