Nakonec jsem vyhrabala ve sklepě půlkulatý domeček po křečíkovi, přednosta ho připevnil na podestu s malou ohrádkou, já ho namořila venkovním lakem a přišroubovali jsme ho na jeden z upravených jalovců. Bylo to roztomilé, ale nebylo to ono, bylo to malé, k zobu se snadno dostali holubi, a když nasněžilo, nebyla podesta k ničemu, ptáci k jídlu nemohli. Koupila jsem tedy "sýkoráček" z kokosového ořechu a zavěsila ho na větev kousek od ne příliš zdařilého krmícího domku.

To byla nádhera! Pozorovala jsem z okna spokojené a ukázněné sýkorky a byla celá blažená několik zim do doby, než jsem začala prahnout po něčem větším, z čeho by se mohli krmit i jiní ptáci než jen sýkorky. A časem jsem se dočkala, v obchodě měli správně velké krmítko s profilovaným průčelím, a ke všemu ve slevě! Přivlekla jsem ho vítězoslavně domů, namořila na oblíbenou tmavohnědou a začala opět řešit, kam s ním.

Nejdřív jsem ho nouzově postavila na balkón na květinovou poličku, ale zanedlouho ho tam objevili holubi. Vymysleli jsme tedy tak dlouhý držák na zábradlí, abych dosáhla na krmítko, ale aby se holubi nemohli cpát ze zábradlí. Jenže těm to bylo fuk, klidně posedávali na držáku i na střeše krmítka a ujídali zpěváčkům slunečnici. Kontrovala jsem omotáním držáku i střechy krmítka blyštivými vánočními řetězy, hotový děs běs. Holubům ale nevadil.

Tu všechnu krásu nesmírnou jsem tedy k velké radosti celé rodiny zakryla větvemi z odložených vánočních stromků a hle! Holubům sklaplo, dovnitř se zobákem nedostali. Pak jsme ale začátkem února instalovali na balkón kosouří síť a sklaplo tedy i mně, protože jednak jsem přes síť nemohla krmítko plnit, jednak by se asi ptáčci asi neradi krmili pod přimhouřeně upřeným kočičím dohledem.

Přesunula jsem tedy krmítko na zábradlí terásky u domovního vchodu a holubi opět zajásali, neboť vánoční větve mezitím poněkud opadaly. Nakonec nezbylo než navrtat do střechy krmítka očko a zavěsit ho na jalovec pod kuchyňským oknem. Ukázalo se záhy, že to vlastně je ideální místo, odkud na ptáčky vidím já i malý ornitolog Tádoš.

Všechno je tedy skvěle uspořádané, jen slunečnice spotřebuji rok od roku méně a méně. A letos už ke své velké lítosti nemohu krmit prakticky vůbec. Přesto ale ptáci nestrádají, protože krmítko i kokosáček jsou stále plné - od sousedů z domu, dětí z nedaleké školky i babiček a maminek z okolí.

Dívám se z okna na poletující ptáčky, jak si z krmítek odnášejí semínka. Není to s námi lidmi ještě tak špatné, někdy stačí opravdu málo. Třeba jen zavěsit krmítka na správná místa a cesty k nim udržovat schůdné.

Vave

*************************************************************************************************

Neregistrovanou diskuzi k tomuto článku najdete zde

*************************************************************************************************