Občas se v novinách v rubrice zdraví nebo zajímavosti objevují zprávy o lidech, kteří si všechno všecičko ze svého života pamatují - a to ať chtějí nebo ne. Na první pohled člověka napadne - jak úžasná vlastnost! To by se mi žilo, kdybych nezapomněla kde co, to by bylo jiný kafe.

Jenže když o těchto případech čteme dál, tak zjistíme, že to kafe by bylo pěkně otrávené. Protože lidské zapomínání má více funkcí, než nám jenom ztrpčovat život. Zkuste si představit jen takovou maličkost - pamatovali byste si VŠECHNY případy, kdy vás někdo urazil, naštval, kdy se vás něčím dotknul. Mohl by v takovém případě člověk vůbec žít mezi lidmi? Asi ano, ale vyžadovalo by to od něj neuvěřitelnou duševní sílu, aby ho nesežraly emoce, které u normálního člověka přece jen přikryje prach zapomnění.

A to si prosím uvědomte, že nemluvím o skutečně bolestných věcech, jenom takových každodenních dloubnutích ostrým loktem. Nemluvím o žalu, který je třeba přežít, o stresových situacích, které člověk sice nakonec zvládnul, ale jeho vědomí je čas od času vytáhne, aby svého nositele potrápilo. V těchto případech je zapomnění blahodárné, možná i život zachraňující, i když nikdy nebývá úplné.

Jenže když se mluví o zapomínání, tak nás málokdy napadnou zrovna tyhle "velké" věci. Většinou nás pronásledují takové ty všední situace vyjmenované výše - zapomínáním domácích úkolů, pomůcek na výtvarku a oblečením na tělocvik počínaje, přes zapomínání dokladů, klíčů, mobilů, kabelek či psích vodítek a konče trapnými situacemi vyplývajících ze zapomenutí na důležitá výročí, narozeniny a svátky. Jsou známi experti, kteří zapomněli v parku kočárek s potomkem či před hospodou uvázaného psa.

Někdo si zapamatuje málem každého, koho mu někdo představí, jiný si nejen nezapamatuje jméno, ale není si jist ani tím, zda dotyčného vlastně zná. Jsou lidé, kteří si místo lidských tváří lépe pamatují k nim náležející psy (já!) nebo auta.

Někdo se skvěle pamatuje čísla, jiný ovládá složitá názvosloví, další si pamatuje přesně kupku sena, do které skočil, když mu bylo pět a byly v ní schované hrábě. Skoro každý si pamatuje na milované hračky svého dětství. Je až neuvěřitelné, jak umí být paměť vybíravá, pokud jde věci a události, které v sobě podrží, a ty, které minimálně schová, když už ne úplně zašantročí.

Moje mamina si kdysi dávno - patrně pouhým nedopatřením:)) - smluvila v jeden čas dvě rande na dvou rozích kavárny Slávie. Když si to uvědomila a probrala možné scénáře (od jednoho rohu k druhému bylo dobře vidět), vyšla si to slunné odpoledne radši s mým otcem. A vidíte, jak to dopadlo:))

Takže jak zapomínáte vy a jak se zapomínání bráníte? Jsou věci, které zapomínáte chronicky, a jsou takové, na které nezapomenete nikdy? Kdy vás vaše paměť doběhla nejvíc?

Pamatujete si na svoji první nejmilejší hračku? Vybavíte si svoji první lásku? A víte, kam jste předevčírem dali ty koupené tužkové baterie, které potřebujete až dnes? :))

Pojďme si povídat a paměti a zapomínání...